Us

Tento článek se kontinuelně vyvinul z mého rozhovoru s Lanevrou, která si svého času se mnou o videoklipu Us velmi trpělivě povídala. Myšlenky v něm obsažené jsou proto stejně tak její jako mé a je těžké je v tuto chvíli jednoznačně oddělit, proto Lanevře připisuji na tomto článku spoluautorství. Myslím, že je docela symbolické, že zrovna tento článek vznikl takovým způsobem.    

Přílohy:

• Kristina Busse, Us: A Multivid By lim v In Media Res
• Michael Wesch, Anthropological History of YouTube (přednáška pro Kongresovou knihovnu)

• autorka: lim
• FFdeník
• text

Tento mulitfandomový fanvid, je tak trochu jako symbolická báseň, taky si vysloveně říká o výklad. Minimálně pro mě má nesmírnou sugestibilitu, i když je jeho význam značně nejednoznačný. Přiměl mě zabývat se jím hodiny, možná i dny, a tento článek je výsledkem onoho neužitečného zabíjení času.  


My a oni. My jako superhrdinové nebo My jako fandom?

Strávila jsem značný čas přemýšlením o tom, zda jsme/jsem spíše "my" či "oni" v onom fanvidu? Když se v písni Reginy Spector říká, že žijeme ve světě zlodějů, vypadá to jako jasná narážka na mediální fandom, nicméně zároveň mám vždy dojem, že, když se v ní volá ono "us", tak to má vybuzovat naši fanouškovskou pospolitost.  Nebude to nejspíš náhoda, že se v jednom z prvních záběrů se objevuje ukázka ze seriálu ST:TOS, od kterého se celá fanouškovská historie odvozuje. V jedné krátké chvíli, myslím tu těsne než se objeví Doctor Who, mihne se v tomto fanvidu také Henry Jenkins, což chápu jako projev principu "jeden za všechny", tedy jeden fanoušek za všechny členy fandomu.

 
Brzy mi začalo být zřejmé, že na otázku, kdo jsme my a oni, neexistuje jedna správná odpověď. Text můžeme chápat jak ve smyslu - my jako hrdinové smýšlených příběhů a oni jako fanoušci, co nás obdivují a zároveň na nás parazitují,  stejně jako - my jako fandom a oni jako zbytek světa se svými paradoxními pravidly.

Sama jsem se v myšlení pohybovala od první verze k té druhé. Je možné, že i na nás druzí lidé hledí střídavě se zděšením a opovržením i s obdivem, který nás nepřiměřeně vynáší na piedestal? Každopádně mám dojem, že se v něm tak nějak vzývá naše kolektivní (nad)fandomové já.


Žijeme ve světě zlodějů


Náš svět je doupě zlodějů. Ve světě, v němž žijeme, je možné věci donekonečna kopírovat. V tomto světě aureola pravosti dostává až transcendentální nádech, ale při tom přestává být reálně možné ji uskutečnit. Což nám v tomto klipu tak výmluvně dokládá čtvrtý Doktor (ten, co nosí šálu jako oprátku), když v legendární scéně DW epizody "City of Death" odhaluje jednu pravou Mona Lisu za druhou.

Ano, žijeme ve světě zlodějů, i my, fanoušci, jsme takovými zloději. Nejsme v tom však zdaleka sami. Což ostatní nekopírují cizí náměty či přímo celá díla? Při tom narozdíl od nás, kteří to děláme čistě pro potěšení, v této činnosti často hledají zisk.

Hlásí-li se lim k tomu, že žije ve světě zlodějů, možná tak po vzoru fauvistů, trekkies nebo třeba buzíků přijímá původně hanlivé označení za své a hrdě se k němu hlásí. Tady bych zacitovala doslovně Lanevru: "Označují nás za zloděje, za vykrádače cizích námětů tak dlouho, že jsme se postavili na židle, hrdě vypnuli hruď a řekli ´Ano, jsem zloděj a jsem na to hrdý!´. Jako D.J. a jeho ´Říkají, že znásilňuji předlohu. Ano, znásilňuji, ale dělám jí krásné děti.´"


C jako Copyright

Lim kdysi napsala, jak jí připadá nesmyslné, že jí média cpou desítky let do hlavy různé obrazy a pak si najednou myslí, že mají copyright na to, co ona má v hlavě.

Televizní a filmové společnosti se ze všech sil snaží o to, abychom si zamilovali jejich postavy a když se jim to povede, diví se, že se stanou součástí našeho společného povědomí o světě. Rozčilují se nad tím, že si o nich troufáme mluvit, odkazovat na ně a tvořit příběhy s nimi, aniž bychom je žádali o svolení. Nebo nad tím, že z příběhu, který se snažili vnutit celému světu v jediné pravé podobě, vytváříme něco svého, co se tomu jejich původně jistě tak serioznímu dílu vůbec nepodobá. Není to trochu nelogické?

A tak v limině fanvidu, Batman rozsvěcuje na nebi namísto své netopýří značky písmeno © jako Copyright, třebaže sám Batman a jeho svět rozhodně nikdy nebyl výsledkem práce jediného tvůrce. On, jeho přátelé i jeho protivníci nebo třeba Jokerův úsměv, vždy existovali jako souhrn vizí mnoha kreslířů, scénaristu, režisérů, kteří se na tomto příběhu podíleli a rozvíjeli ho, občas i v opozici vůči svým předchůdcům. Sdílení myšlenek a vizí je přeci tak přirozené.


Rotoskop, překreslování reality

První, co vám asi na limině klipu padne do oka, je užití techniky rotoskopu. Podstatou této techniky je to, že animátor překresluje hraný filmový pás rámeček po rámečku, což bývá zdlouhová a namáhavá práce. Na štěstí lim mohla využívat počítač.

Rotoskop má zvláštní schopnost. Kdysi jsem interpretovala jeden film vytvořený technikou rotoskopu. Tehdy jsem napsala, že původní hraný film představuje kantovskou realitu o sobě, zatímco překreslaná část naše vnímaní, kterým onu realitu nazíráme. Šlo o Linklaterův fim podle Dickovy předlohy, takový feťácký trip, takže se to krásně hodilo.

V tomto případě mám ale spíš dojem, že původní scény z filmových předloh reprezentují kánon, zatímco ono překreslení je ... řekněmě fánon. Často sama používám výraz, že všichni pořád nějak "přepisujeme" kánon, lim ho tady "překresluje". Zkrátka tohle je jeden z plodů toho našeho krásného prznění původní předlohy.

V jako Vendeta  

Když si na konci postavy svlékají masky, na jednu chvíli mizí i překreslená realita a objeví se skutečná tvář malého děvčátka. Přiznávám, že vůbec nemám jasno v tom, co by ta scéna měla znamenat? Avšak každý detail, který lim černobíle nepřekreslí a zůstavá tudíž barevný, působí důležitě. Jako by ho lim podtrhla barevně pravítkem. Jako by nám chtěla říct: Na tohle se zaměřte. Tenhle tak působí obzvlášť. Máme to být my, takoví jací jsme? Nebo my, jakými jsme byli dřív, bez všech mediálních vlivů? Je se takového očistěného pohledu vůbec možné dobrat?  Nevím ...

Každopádně celá závěrečná sekvence přejatá z filmu V jako Vendeta v mých očích završuje vyznění celého klipu. Jde o film,  jehož hlavní hrdina nikdy neukáže svou tvář, protože ... ta nerozhoduje, o tom kým je, aby se pak nakonec k jeho jediné známé tváři, totiž k masce, kterou nosí na obličeji, přihlásili všichni obyvatelé totalitního státu, který obývá.

Právě tato část klipu ve mně nejsilněji resonuje dojmem vzývání našeho (nad)fandomové já. Podobně jako se obyvatelé oné fiktivní Anglie hlasí nepřímo ke zločinům anarchistického vzbouřence, tak i lim se tímto klipem "přiznává" k fanouškovské loupeži, k našemu "kolektivnímu zločinu".


Všechno je to hrozně nakažlivé

Na tom, kdo jsme my a oni možná zas tolik nezáleží. Snad má pravdu Lanevra, když řekla, že  "každý z nás se někdy toužil stát jimi (= superhrdiny) a oni by nejspíš dali občas přednost tomu být námi. A že my a oni vždy jsme a budeme jediný  celek", každopádně se ztotožňuji s tím veršem, že je to všechno hrozně nakažlivé - čtení fanfikcí, slashe, celá ta fanouškovká kultura ... včetně této písně. Strhne vás to jako lavina. A dokud jste součástí toho procesu, jste jako kostka domina - pořád posíláte svou kinetickou energii dál. Nejste při tom nikdy zcela sami, celý ten proces je totiž jedno velké sdílení. 

Když jedna fanynka napsala lim k tomuto klipu nadšený komentář, v němž ji prohlásila za umělkyni, lim suše odvětila: "Nikoli. Jsem žena v domácnosti."  Snad právě to nás nejlépe vystihuje: Jsme to my, ženy v domácnosti, na které však občas někdo hledí s obdivem jako na sochy na podstavci. Jsme obyčejné i neobyčejné zároveň. A je to tak nakažlivé ...