Severus Snape jako nepovedená postava

Jak jsem už kdysi napsala ve svém článku „Proč čtu snarry“, věřím, že Severus Snape je svým způsobem dvojí. Jeden chodí po bradavických chodbách a šíří kruté ironické poznámky a pak Severus Snape z Princova příběhu. Ten, který žije uvnitř toho trochu kostnatého bledého nosatého těla, ve sklepení, za dveřmi svého bytu. Vzato kolem a kolem, o tomhle Snapeovi toho mnoho nevíme. To málo, co se dozvíme z Princova příběhu nemůže čtenářky tolik fascinované jeho osobou zcela uspokojit a proto není divu, že mají potřebu to málo dále rozvíjet.

Tento text je takovou mojí rozvahou nad tím, proč to tak je. Nemám však pro své myšlenkové pochody žádné důkazy a proto nic z toho, co tu napíšu, nechápejte jinak než jako můj osobní náhled na věc.

Musím říct, že osobně nevěřím, že když Rowlingová psala první knihu Potterovské série měla nějakou jinou představu o tom, kým Severus Snape je, mimoto, že je to necitlivý a žáky nespravedlivě šikanující učitel. Nevěřím, že v tu chvíli už měla v hlavě vypracovaný Princův příběh. Možná už pomyslela na něco málo ze zápletky dílu třetího, tedy zejména z příběhu Pobertů, každopádně první knížku vystavěla jako dětský pohádkový příběh s detektivní zápletkou založenou na jednoduchém principu: Budu naznačovat že za všechno může ten nesympatický Severus Snape, aby se pak ukázalo, že vše bylo jinak.

Jenže, jak vznikala další pokračování, bylo třeba se nějak vyrovnat s pohnutkami činů profesora Snapea a taky čelit rostoucí skupině fanoušků, která ho milovala. Bylo třeba odpovědět na otázku: Proč se Severus Snape chová proti Harrymu tak zaujatě a zároveň je ochotný se aktivně podílet na jeho ochraně? A později také na to, proč je to takovej umaštěnej parchant a přesto stojí na straně „dobra“ v nastupující válce?

Zkrátka, jeho chování potřebovalo nějaké vysvětlení. A Rowlingová nám tedy nějaké vysvětlení dodala, ale protože jeho osobnost nevznikla hned na počátku nějakým hlubokým promýšlením lidské psychologie, zůstávají chování a motivace Severuse Snapea založeny na hlubokých rozporech.

Tedy alespoň mě osobně nepřipadá jeho psychologie zrovna mimořádně věrohodná. Rowlingová mu vnukla cítit ke stejné osobě vášnivou nenávist a ochranitelské instinkty zároveň. Rozhodla, aby někdo, kdo se zdál vtělením racionálního cynického přístupu ke světu založeném na nepsaném zmijozelském hesle „účel světí prostředky“, prožil osudovou lásku a cedil kvůli ní skrze zuby patetická fatální slova „cokoli“ a „navždy“. To jsou dle mého do jedné osoby obtížně vtěsnatelné rysy.

Domnívám se však, že možná právě díky této záhadné nejednoznačnosti je Severus Snape postavou tak přítažlivou, protože jeho dvojjakost neustále čtenáře fascinuje a provokuje mnohé autory fanfikcí, aby ji rozřešili, budí v nich touhu rozluštit onu záhadu jménem Severus Snape.

Kdysi jsem četla esej o Hamletovi, kterou napsal T.S. Eliot, který neměl tu hru vůbec rád. Tvrdil v ní, že Hamlet je velmi nepovedená hra, poněvadž rozvíjí příliš mnoho témat (vztah matky a syna, pomsta, milostný poměr, smrt, boj o moc, šílenství) a nemůže se rozhodnout, o čem je. Ve výsledku není pořádně o ničem.

Umberto Eco na to později navázal a ve svém vlastním textu napsal, že Eliot má sice pravdu, Hamlet je dle takových měřítek nepovedená hra, ale …. právě v tom tkví její úspěch. Je totiž nepovedená tím správným způsobem. Ona neschopnost rozhodnout se, o čem hra je, dělá právě ten správný nádech záhadnosti, který je v ní přítomen a činí ji tak zajímavou.

Možná bych tomu mohla říkat efekt Mona Lisy, jejíž kouzlo spočívá do značné míry v tom, že se díky použitému šerosvitu při pohledu na ni člověk nemůže rozhodnout, zda je ten úsměv opravdu úsměvem. V jejím výrazu vnímají generace jejích obdivovatelů jakousi záhadnost a nejednoznačnost. 

Zdá se mi, že něco takového v sobě má i Severus Snape - záhadnou rozporuplnost, která budí v čtenářích/divácích snahu dešifrovat ji a je také zdrojem jejich stálé fascinace touto osobou. Snapeova nejednoznačnost umožňuje velmi různorodé interpretace. Ve fanfikcích se proto Severus objevuje třeba jako starostlivý a  sebeobětující hrdina v Elysejském klíči,  uťápnutý a zlomený muž v díle Tiry Nog, vyrovnaný a starostlivý v Kameni manželství nebo jako dominantní a despotický antihrdina Desideria Intima. 

Nejsem asi zrovna klasická snapeofilka, ale ano - Severus Snape fascinuje i mě. 

A taky se mi líbí ta myšlenka, že se něco nepovede tak zajímavým způsobem, že se to paradoxně naopak povedlo a že tak autor dodá něčemu ve svém textu takové kouzlo, které nelze žádným vědomým úsilím napodobit.