Psisko: ... nedokážu žít s jedním jménem celý život ...

Přináším tak trochu exkluzivní rozhovor. Za prvé, protože Psiska alias Lorda Roderika Galanta považuji v rámci české slashové komunity svým způsobem za celebritu. A za druhé, poněvadž mohu prostřednictvím tohoto rozhovoru přinést zprávu o jeho rozhodnutí nadále setrvat v našem společenství. Děkuji Psiskovi za rozhovor a svým čtenářům přeji zajímavé počtení. 

 

 

 

 

Jestli se ptáš na to, co mě přivedlo k psaní jako takovému… tak to vlastně nevím. Odjakživa mě bavilo vymýšlet si příběhy a vlastní světy, no a když jsem se ve škole naučil psát, začal jsem je spontánně zaznamenávat pomocí písmenek. Pamatuju, jak nám paní učitelka v první nebo ve druhé třídě častokrát zadávala pár slov a my z nich měli vytvořit krátkou pohádku nebo povídku. Jednu z těch mých dokonce předčítala na třídních schůzkách, byla o dvou veverkách. :-) Tohle asi bylo těch mých pět minut slávy, na které každý autor čeká. :-D A co mě přimělo k publikování na internetu? No, asi hlavně touha mít nějaké čtenáře pro svoje povídky, najít si publikum, které zajímají vztahy mezi muži… a taky jsem trochu doufal, že mě třeba někdo pochválí. Protože každý pejsek miluje pochvalu. :-)

 

 

Éééé… to bylo asi před osmi lety (r. 2006), narazil jsem na českou slashovou povídku s párem RL/SB, ale už si vůbec nepamatuju, na kterém to bylo webu, jak jsem se tam dostal, ani jak se to dílo jmenovalo. Jenom vím, že jsem se cítil jako Alenka v Říši divů, už jsem si nepřipadal „divný, špatný, nenáviděný celým světem“… zjistil jsem, že se nemusím stydět za to, kdo jsem. To byl pro mě úžasný objev. Samozřejmě jsem narazil i na Nápoj lásky a někdy na podzim 2007 si řekl, že to je to pravý místo pro můj druhý, resp. první život. Konečně jsem mohl komunikovat v mužském rodě, i když v realitě na mě pořád volali „slečno“. (Jo, prošel jsem změnou pohlaví stejně jako třeba DJ Orlowský, pokud to někdo neví. Ale na rozdíl od něj jsem do slashových vod vstoupil rovnou jako mužský autor.) Možná si říkáte, že jsem lhal a podváděl. Jenže být trans fakt není prča a virtuální realita je občas jediný způsob, jak zůstat naživu a neskočit třeba z okna. No, po čase jsem tak nějak dospěl k závěru, že slash je vlastně přeslazená slátanina. Myslím, že za to dost mohla změna mojí psychiky, která nastala vlivem hormonální terapie. Jo, testosteron dělá divy, milé dámy. :-D Navíc jsem studoval na výšce český jazyk a literaturu, můj velký sen (mít desítky a desítky čtenářů jdoucích do kolen :-) se tak úplně neuskutečnil, jinými slovy jsem byl vůči slashi a slashistkám zaujatý. A ztratil jsem iluze. O romantické lásce mezi muži. Před přeměnou jsem snil o tom, že zažiju něco z toho, o čem jsem psal a o čem jsou i slashové povídky, ale realita byla úplně jiná. A já chtěl, aby to viděli i ostatní. Pitomost, co? Každej, kdo aspoň trochu žije v realitě, ví, že slash a realita jsou někde úplně jinde, a nejspíš právě proto slash vzniká. Jenomže já do tý doby v realitě nežil, v tý jsem jenom nějak přežíval a veškerý život se odehrával v mojí hlavě. Dneska je můj vztah ke slashi spíš vlažný, nedá se říct, že bych ho miloval nebo nenáviděl. Pořád se v tomhle prostředí nějakým způsobem pohybuju, třeba tím, že posílám aktualizace na DS.

 

 

S Alane jsme se seznámil na Nápoji lásky, Veronika mi ji doporučila jako beta-read. Naše spolupráce se brzy změnila v přátelství, i když jsme komunikovali jen ve virtuální realitě, nesdělili si svá občanská jména, ani si neposlali fotku. Což mi vlastně vyhovovalo, protože kdyby to po mně chtěla, musel bych jí lhát (ještě víc). Stejně se někdy po roce provalilo, jak to se mnou je. Dost se na mě zlobila, ale odpustila mi. Ten důvod, proč jsme spolu po pár letech ukončili kontakt, nebyla (mám ten dojem) ani tak moje „úžasná“ schopnost slučovat realitu a fantazii, jako spíš moje nesnesitelná nátura. Choval jsem se jako ředitel zeměkoule a skoro nikdy ji za nic nepochválil. Přitom jsem si jí velice vážil a obdivoval jsem, jak se umí zakousnout do nějakého tématu. Když psala povídku, postupovala skoro jako vědec, shromáždila prameny, nastudovala si reálie… Její příběhy byly reálnější než můj vlastní život. A „chlapsky střízlivé“. Opět – možná ještě víc než ty moje nebo já sám. Alane byla moje důvěrnice, i když později asi nabyla dojmu, že jsem ji zneužil, a omluva už tentokrát nezabrala. Byla i moje kritička, i když já se moc kritizovat nenechám, takže v tomhle to se mnou měla taky těžké. No, vedle Alane jsem se spřátelil ještě s několika svými čtenářkami, resp. se třemi. Jedna z nich (Free) je moje nejlepší kamarádka už nějakých pět nebo šest let a pravidelně se vídáme.

 

 

ODG vzniklo asi stejně, jako vzniká spousta nejrůznějších organizací – odtržením několika členů od „mateřské organizace“ z důvodu nesouhlasu s tím, jak funguje. :-) To se takhle jednoho dne objevila na Nápoji lásky povídka obsahující znásilnění pětiletého Draca jeho otcem Luciusem a nám (Alane, mně a ještě Olze a Amater) se vůbec nelíbilo, jak je adorovaná. I když ji Veronika hájila a zdůrazňovala, že to není oslava sadismu a pedofilie. No, my měli jiný názor, tak jsme se trhli. Nechtěli jsme být součástí webu, kde jsou podobné povídky. Pokud by byla kvalitně napsaná, zaměřená na psychologii sadistického pedofila… tak neřeknu ani popel. Já taky později napsal povídku, jejíž součástí byl vztah otce a syna. Bohužel, to DM/LM nám přišlo prostě jako porno. Tak jsme se rozhodli založit web, který bude publikovat „kvalitnější, realističtější povídky“. Heslem ODG bylo „slashem k rozšiřování obzorů“, což naplňovala hlavně Alane. Ona ostatně vymyslela i název. Kompetence byly rozdělené stylem „každý dělá to, co umí“. Povídky si taky každý vkládal sám, i když pak byl trochu problém s nejednotným formátováním. A já jsem perfekcionista, až to bolí, takže jsem „chodil“ a opravoval. :-D

 

 

Můj bývalý přítel má kamaráda a ten vždycky říkával: „Ach jo, nemám co číst, musím si něco napsat.“ Ze stejného důvodu vlastně píšu i já. Protože chci číst o tom, co mám rád, potřebuju postavu, se kterou se ztotožním, a takových povídek je málo. Krom toho píšu taky proto, abych si lépe zapamatoval to, co se právě děje v mým světě. Valnou většinu těch příběhů opravdu prožívám, jen ne „tady“. Píšu i o tom, co bych chtěl prožít ve skutečnosti. Psaní je moje náhražka reality, takový šidítko, když to tak řeknu. Proto už od nějakých šestnácti nepíšu fantasy nebo sci-fi. Mnohem víc mě zajímá „skutečný život“. Asi proto, že toho o něm moc nevím. Psát povídku, resp. být v procesu psaní (tzn. i myslet na ni, na postavy, na vývoj děje…) pro mě znamená prožít ji. Být uzavřený ve svém „head spaceu“ a cítit reálné emoce.

 

 

No, na tuhle otázku už jsem vlastně odpověděl. :-) Přiznám se, že mě baví míchat dohromady fikci a vlastní zážitky ze skutečného světa, možná mi to pomáhá líp se vypořádat s realitou, kdoví. Taky mi to dovoluje udržet si soukromí a zároveň mít možnost vypsat se (což mi zase pomáhá utřídit si myšlenky a dozvědět se něco o sobě). I když napíšu něco šokujícího, co zní jako autobiografie, vždycky můžu říct, že je to smyšlenka. A mám dojem, že čtenáře to udržuje v napětí. :-)

 

 

Mám velice rád postmoderní literaturu. Líbí se mi, jak si postmoderní autoři hrají se svým čtenářem, jak ho vtahují do děje tím, že se na něj obracejí, oslovují ho… Líbí se mi hovorový jazyk – tedy „hovorovej jazyk“. :-) Připadá mi tak nějak důvěrnější a uvěřitelnější. Přirozenější. A nejen v přímé řeči. Mezi klasiky mám svůj velký vzor, a to Vladimira Nabokova. Což si myslím, že není tak těžké poznat, když si přečtete pár mých povídek. :-D Snad v každé druhé povídce je o něm (nebo o jeho Lolitě) nějaká zmínka. Ale doufám, že nekopíruju. Vždycky jsem tvrdil, že je důležité, aby autor našel svou vlastní „řeč“, podle které ho každý pozná. Stejně jako dobrý muzikant by měl mít svůj vlastní zvuk.

 

Na otázku „Kdo jsi?“ odpovídám jednoduše: „Jsem já.“ Moje identita je mnohovrstevná, tak to zkrátka je. Z podobného těsta byl nejspíš i lisabonský básník Fernando Pessoa. Ten vytvořil spoustu autorů, pod jejichž jmény nejen psal, ale vymyslel jim i životopisy. Nešlo o pouhé pseudonymy, byly to jeho postavy, postavy uvnitř něj. Mě na rozdíl od něj „o samotě neobklopují davy“, jak říkal, jen jedna bytost (pravda, dřív jich bylo víc), zato já procházím menšími nebo většími změnami. Neděje se to každý den, spíš po roce po dvou. Upozorňuju, že psychotesty žádnou schizofrenii ani schizoidní poruchu neodhalily. :-) Ale ten důvod, proč se z Lorda Roderika Galanta stalo Psisko, je mnohem prozaičtější – musel jsem změnit identitu kvůli jednomu stalkerovi, který mě znal i v reálu. Teď už mi dal sice pokoj, ale stejně už se k LRG vrátit nechci. Představuje totiž období, které je za mnou. Cítím, že už to nejsem já. Na jména mám stejný názor jako Kazan ze Vzteklé mrchy – jsou jako parfémy, používáš je s někým a spojí se ti s ním. A když pak ten dotyčný odejde, změníš jméno, stejně jako parfém, a jsi zase někdo jiný a nic ti ho nepřipomíná. Nevím, nedokážu žít s jedním jménem celý život a táhnout ho s sebou jako kouli na noze.

 

 

Vím, že si to někteří lidé myslí. A taky vím, že když si někdo chce něco myslet, tak mu to ani pámbů nevymluví. No, byl jsem svého času dost narcistický. Student vysoké školy, jeden z nejlepších v kruhu, přesto jsem o sobě pochyboval, neměl žádné sebevědomí, necítil se dobře kvůli nesouladu svojí duše a těla. Po prvním semestru jsem poznal bytost s osudem podobným tomu mému, zasvětila mě do tajů nietzscheovské filozofie, duchovní aristokracie a intelektuálního snobismu. Žili jsme ve své věži ze slonoviny jako dekandenti, diskutovali o literatuře, filmu, vesmíru a nesmrtelnosti chrousta, jeden druhého přesvědčovali, že je nejlepší… oba jsme do toho vztahu přišli s pocitem, že jsme k ničemu, a dali si navzájem to nejcennější – sebeúctu. Bohužel, v mém případě se to trochu zvrtlo. Já to přehnal a začal opovrhovat téměř všemi bez rozdílu. Jenže školu jsem nedokončil, Alexe jsem zklamal… a byl ze mě zase lůzr. Pak jsem se půl roku protloukal bez práce, sám v Praze, nakonec jsem našel otročinu na poště a tam jsem dodnes. Volný čas trávím na netu (víc než bych chtěl), ve všední dny makám jak fretka, a i když už jsem po operacích, dennodenně víc nebo míň bojuju za svojí identitu, protože se prostě vymykám standardům. Nejsem z těch, co by byli přirozeně průbojní, spíš naopak, nikam nechodím a nejvíc přátel mám na facebooku. Takže pokud ještě dneska někdy působím nadutě, tak je to prostě proto, abych sám před sebou zamaskoval, jak se cítím mizerně a nejistě. Což je ostatně stejný důvod, proč byl Henri takový despota. Lví král ze Dvou druhů sejra měl sebevědomí skutečně na rozdávání, a to od malička. Henri byl jen opuštěný, zahořklý psisko, který neumělo svou frustraci ze samoty ventilovat jinak než na svých zaměstnancích. Což samozřejmě není omluva, maximálně jen polehčující okolnost.

 

 

Hm, no… asi tě nepřekvapí, že jako LRG jsem toho od jiných autorů moc nenačetl. Nejen proto, že jsem musel zvládat načíst třeba 70 knih jen na literaturu 19. století a pak dalších 50 na zbytek předmětů. Četl jsem pochopitelně všechno, co napsala Alane. Byl jsem její beta-read, ale i kdyby ne, prostě se mi její styl líbil. A pak jsem se zamiloval do Alexových povídek (a do Alexe). Na ODG jsme nějaký čas publikovali jeho Příručku pro agenty MI6 s podtitulem Péče o plyšové mazlíčky. (Stáhl ji ze stejného důvodu, z jakého jsem se já stal Psiskem – kvůli stalkingu) On byl vlastně další autor, který ovlivnil moji „literární řeč“. Naučil mě například používat hovorový jazyk, i když to samozřejmě dělá iks dalších spisovatelů po celém světě. A poté, co jsem ukončil studium, už skoro nečtu ani papírové knížky. Nejdřív jsem myslel, že mi četbu prostě jen znechutila škola a že se to po čase vrátí do normálu. No, tři roky uběhly a nic. Štve mě to, protože vím, že dobrý autor by měl mnohem víc číst než psát.

 

 

Vytáhla jsi ze mě daleko víc, než kdokoli jiný před tebou. :-D Takže nevím, proč bych nemohl odpovědět na tak jednoduchou otázku. Asi to bude znít trochu teatrálně, ale já psaní potřebuju k životu. Mám sice minimum času a pohled na Toplist v mém blogu mě zbavuje jakékoli motivace, přesto si ale neumím představit, že už bych nikdy nic nenapsal. No a do šuplíku už taky psát neumím. Často si říkám, že povídku, na které zrovna dělám, zveřejňovat nebudu, protože nechci zažít to zklamání, až ji zas nebude skoro nikdo číst… říkám si, že si radši ušetřím tu námahu… jenže pak ji stejně dám na blog a doufám, že tentokrát se třeba stane zázrak a já nebudu stíhat odpovídat na komentáře. :-) No, aspoň ty dva mi přijdou skoro vždycky, někdy se rozmnoží díky diskuzi s obzvlášť nadšeným čtenářem… Největší radost mám, když mi nějaký čtenář napíše, že jsem mu pomohl otevřít dlouho zavřený dvířka v jeho nitru. Nějak cítím, že mojí úlohou je rozšiřovat lidem obzory, i když už nejsem na ODG. Je spousta věcí, o kterých se nepíše, a když, tak nevhodnou formou. Lidé mají spoustu předsudků. Chtěl bych to všechno změnit, ukázat jim daleko víc barev duhy, aby věděli, že neexistují jen dvě, resp. tři sexuální orientace, že gender je daleko rozmanitější a sahá daleko za dichotomní dělení muž-žena, že jsou mezi námi i lidé, co se identifikují jako genderqueer, non-binary, gender-fluid… Taky cítím potřebu trochu své čtenáře „přivzdělat“ v oblasti kynologie, kterou mám moc rád. Chtěl bych zkrátka, aby byli lidé přístupnější a nebáli se něčeho jen proto, že o tom nikdy neslyšeli nebo se nechali ovlivnit bulvárem. Ať už jde o translidi, bdsm pozitivní nebo psy tzv. bojových plemen. Není to tak zcela nesobecké, to uznávám. Dělám to hlavně kvůli sobě. Často mě ubíjí ten pocit, který Brian Molko popsal slovy: „I am in crowd, but I´m still alone.“ A proto asi nikdy nepřestanu publikovat, možná jen budu mít kratší či delší pauzy.