Elysejský klíč

Ilustrace od Milwy ke kapitolám Ani hnout a Skz tebe. Kdyby se svět řídil podle mě (jakože neřídí :)), tak právě tyhle obrázky by byly součástí knižní verze Elysejského klíče. Nevím proč, ale zaujatě dávám přednost fanartu před fotomontážemi, třebaže Aliciny fotomontáže považuji za velmi zdařilé.   

• autorka: Alice O´Really
• link
• link na ruský překlad 
• FF deník 
• báseň na EK od Karolky (ocitla se i v knize a já to kvituji s povděkem)
• lexikon kouzel a citáty z EK sebrané marci
• recenze na EK od Linfe  a nějaká ta vyznání: Martina, Mew :)
• Elysejský klíč - soundtrack 

SPOILER! Budu se opakovat: Tento článek se sice vysloveně nesnaží popisovat děj, ale neláme si vůbec hlavu s tím, zda -tuhle nebo támhle-  z něj něco neprozradí. Počítám spíše se čtenáři , kteří Alicin příběh už přečetli a mají nutkání se jím dále zabývat. Tak jako já. :)

Elysejský klíč na mě od první chvíle působil sugestivní silou, která převálcovala mé případné námitky, že to či ono mělo být jinak, intenzitou vlny tsunami. Dokonce i při dalším nahlédnutí do textu, se mě tato síla opět zmocňuje. Opakovaně mě přiměla místo hledaného odstavce přečíst neplánovaně několik dalších kapitol. Po mnoha takových čteních jsem kromě sugestivnosti, začala na EK obdivovat také celkovou promyšlenost příběhu. Třebaže nemám vždy důvěru v psychologii postav (tím méně v jejich návaznost na kanonické předlohy), jejich motivace  a jednání mi připadají odůvodněné, a to jak v rámci Elysejského klíče, tak vůči kánonu.

Elysejský klíč a Rok jako žádný jiný

Svou fábulí (tedy dějem) je Elysejký klíč v mnoha ohledech velice podobný Aspenině fanfikci „Rok jako žádný jiný“.  V obou případech představuje Samhain nebo Tara důležitou hranici ve vztahu Harryho a Severuse. V obou případech Snape Harryho zachrání a pak ho ošetřuje po prodělaném mučení, což zadává podnět k jejich sblížení. Následně  Harry projevuje Severusovi hlubokou oddanost, která se setkává s nepochopením a šokem ze strany jeho přátel. V obou se Harry následně sbližuje i s Dracem a v konečném důsledku, i když v trochu odlišném smyslu, i se zmijozelskou kolejí.  A nakonec v obou případech největší krize v Harryho a Severusově  vztahu nastane po té, co se prozradí, že  to byl  Snape, kdo předal Voldemortovi věštbu o Vyvoleném a měl tak zásadní podíl na smrti Harryho rodičů.

Nicméně tady veškerá podobnost končí, protože Alicin styl se od toho Aspenina podstatně odlišuje. Zatímco Aspen píše jakýmsi dobrodužným a lehce psychologickým způsobem, Alicin příběh je pro mne spíše snový a hypnotický. Každopádně Alicin styl  je velice výrazný, snadno rozlišitelný a právě proto těžce přehlédnutelný. Obrazně poetické příměry,  jednoslovné věty pro vyjádření pocitů – takové literární figury minimálně ve slashi zrovna nepreferuji. Ráda ale tvrdím, že Alice si psát tak jak píše prostě může dovolit, protože Alice to zkrátka umí. :)   

Vzájemný poměr hlavních hrdinů

Soudě dle komentářů, část čtenářů Elysejkého klíče (hádám, že právě částečně i pod vlivem Roku -YALO) se těžce smiřovala s tím, že Harryho a Severusův vztah v  EK  získá milostný rozměr. Přes upozornění v úvodu mnozí podléhali dojmu, že to, co čtou, je jakýsi severitus , nikoliv snarry. Myslím, že ten dojem vyvěrá ze samotného Elysejského klíče, v jehož první půli, zaujímá  Severus vůči Harrymu jednoznačně ochranitelskou a mentorskou roli.  Mně samotné trvalo několik čtení než jsem proměnu jejich vztahu pobrala, tedy přesněji než jsem ji pochopila a přijala.

Několik úvodních kapitol (zejména druhá a třetí) pro mě stále představuje jeden z nejlepších hurt/comfort textů, jaké jsem kdy četla. Mezi ošetřovaným a ošetřovatelem zde podle zvyku vzniká neodvratně blízký vztah. Pravidla, jež si v této první chvíli nastaví, dávají základ jejich vzájemnému poměru na víc než polovinu příběhu. Pro Harryho se Severus stane symbolem bezpečí a jistoty. Podobně jako třeba  v Kámeni manželství staví Elysejský klíč zpočátku Severusův a Harryho vztah na seme/uke principu. Nicméně, když  Snape na počátku přistoupí na jejich sblížení, sám svou úlohu chápe jednoznačně jako ochranitelskou a vychovávající. Na nic jiného v tu chvíli žádný z nich ani nahodilou myšlenkou nepomyslí. Na rozdíl od Kamene jejich vztah nemá na počátku vůbec žádný erotický podtext.

V druhé části se situace postupně mění a to prvně výhradně z Harryho iniciativy. Ten skoro nevědomě, rozhodně bezelstně a neplánovaně, překročuje hranice vymezeného vztahu. To, jak Harry Snapea svádí (I když  bych v tomto případě v souladu s jeho povahou spíše mluvila „naléhání“, poněvadž „svádění“ by mohlo bát považováno za zmijozelské. :) ), se stává nakonec podnětem ke změně jejich vztahu. Zisk rovnocenného postavení je symbolicky demonstrován Harryho odvahou oslovit Snapea křestním jménem. V tu chvíli se  ochranitelský vztah mění v partnerský. Nakonec se Harry nejen zrovnoprávňuje, ale na chvíli se  role přímo obrací. Je to naopak Harry, který začíná být  k Severusovi ochranitelský, když ho s pomocí Lamie zachraňuje z rukou Voldemorta, a dokonce vychovávající, když v kapitole „Nad propastí“ přinutí Severuse, aby přehodnotil svůj postoj k sobě samému.  (Tato proměna se, zdá se, symbolicky završuje výměnou rolí i na loži. :) 

Postavy v Elysejském klíči

Slash je neoddiskutovatelně homosexuální variantou milostné romance a romance je vystavěna kolem sblížení dvou osob. Proto jakékoli další postavy zůstávají vždy tak trochu na okraji. Psaní tohoto žánru je v zásadě těžké beze zbytku skloubit s HP sérií, která má množství postav a dobrodužný děj. Když HP příběh přepisujete do žánru romance je skoro nevyhnutelné, že nějaká postava zůstane určitým způsobem ošizena.

V Elysejském klíči připadla Siriusovi role umanutého zatvrzelého pitomce, který nechce ničemu porozumět, minimálně pro mě těžko srovnatelná s osobou, která si podle kánonu prošla vězením a měla by mít svůj díl utrpení a životních zkušeností také za sebou. Ron a Hermiona se tu postupně ocitají mimo dění a to, že se nechají do tak velké míry vytlačit z Harryho života, se jeví vzhledem k jejich charakteru jako značně iritující a nehodnověrné.

Potěšující může být, že několik dalších postav svou nezastupitelnou  úlohu v Elysejském klíči má. Specialitou Alice je její Poppy Pomfreyová, které oproti obvyklým fánon-zvyklostem připadla nikoli role protivné babice, ale dobré víly sudičky. Já mám vždy při čtení EK pocit, že je to role, do níž se autorka sama nejvíce promítá. Postava chápající ženy dohlížející na osud hlavních hrdinů a přející jejich vztahu je ideální pro každou slashistku. :) 

Nejvýraznější úloha mezi vedlejšími postavami připadá logicky a podle zvyku Brumbálovi. V jistém smyslu lze dokonce mluvit místo dvou hlavních postav o třech, kde Harryho poměr k Severusovi je obrazem toho Severusova k Albusovi, což pro mě byl jedním z nejzajímavějších motivů v Elysejském klíči. Asi právě Alice mě přivedla k pocitu, že snapledore je něco přijatelného a uvěřitelného. A abych rovnice vzájemných vztahů ještě doplnila. Dracův poměr k Albusovi je v EK pandánem toho Harryho ke Snapeovi (ovšem bez slahového přesahu) a stává se pro změnu východiskem Dracova a Harryho sblížení.

Zda se bude Snape či Harry v Alicině podání jeho čtenáři jevit jako OOC, záleží do značné míry na tom, jak je dotyčný sám vidí. Severus Snape v Elysejském klíči nikdy neztratí schopnost ironických komentářů a přestože přistoupí na Harryho projevy citů, rozhodně nepřijde o  svou uzavřenost. O tom svědčí minimálně to, že až do třiatřicáté kapitoly Harrymu nesvěří prakticky žádné informace o svém životě. Přesto se Snape v Elysejském klíči ani z třetiny nechová jako ten kanonický. Jeho  škodolibost nabývá podobu lehkého škádlení, během něhož se může s Harrym dohadovat, jakého stupně „hroznosti v hroznosti“ může dosáhnout? Za klad Klíče považuji, že si téhle proměny jsou její postavy vědomy a že ji nějakým způsobem samy reflektují (viz. rozhovor v druhé kapitole). Pro Snapeovo odlišné chování v HP sérii a  Elysejském klíči má Alice vysvětlení, kterému sice možná teď při psaní tohoto článku příliš nevěřím, za to však při čtení Klíče mu věřím naprosto a úplně, nejspíš proto, že mu prostě věřit chci. :)

Harry je proti kánonu o něco větší puberťák, vyjadřuje se lehce slangově, což není zrovna kanonické, ale když ono mu to tak sluší (=sedí). :) Jeho chování je po většinu času do značné míry poznamenané Tarou. Postupný proces, v němž  Alice nechá Harryho  zpracovávat zážitek z Tary, pro mě tvoří jeden z nejpřesvědčivějších a nejsilnějších motivů této fanfikce. Tara je Harryho noční můrou, činí ho neschopným obrany či útoku. Na počátku není málem schopen opustit zdi domu, ve kterém ho Snape ošetřoval. V Harryho snech se Tara v nových nuancích stále odehrává znovu. V některých verzích do nich vstoupí i  Snape. Objeví se napřed jako mučitel, později však jako mučený. Harry podstupuje pomalý vnitřní vývoj, aby nakonec Taru přijal a stala se pro něj symbolem nového života. Scéna, v níž se tak stane, patří k jedněm z mých nejoblíbenějších.

Celkově se všechny postavy v Elysejském klíči chovají nadprůměrně obětavě a oddaně nejen vůči předloze, ale v zásadě ve srovnání s jakoukoli (tím spíše životní)  realitou. Nicméně jsem Alicin příběh v souladu s jejími vlastními slovy, vždy vnímala nikoli jako realitu, ale jako psaný vědomím řízený sen. Psychologie postav prostě odpovídá tomu, co si Alice vysnila a ona si vysnila svět o dost lepší než je ten náš. :) V jejím světě nikoho ani nenapadne, že by jedna osoba druhou mohla odmítnout z důvodu jiné sexuální orientace a nikoho zde nezarazí učitel bydlící pod jednou střechou se svým žákem.  

Pocit viny a Bůh krčící rameny

Ještě o jedné důležité postavě jsem se do této chvíle nezmínila. V minimálně posledních kapitolách Elysejské klíče vystupuje stále výrazněji osoba, kterou v přehledu postav na FF deníku nebo Daily slash určitě nenajdete. Tou osobou je Bůh. Jistě, nevstoupí  do děje v podobě vousatého dědečka, ani do něj nezasáhne rázně jako deus ex machina, ale přesto je přítomen. Občas s ním někdo mluví, ale většinou jen sleduje děj, maximálně „krčí rameny“ :)

Mnoho postav v EK musí bojovat s pocity provinilosti. Například Brumbál, který si představuje svou cestu do historie pod přízviskem „bradavický kat“ po té, co rozhodl, že nejstarší ročníky se budou s dospělými účastnit bitvy s Voldemortem. Ovšem Snapeovu osobnost založila Alice skoro výhradně na pocitu viny. Ve snaze se stále trestat, se chová tak, aby se mu od nikoho nemohlo dostat žádných ohledů. Vyžívá se v tom, když ho druzí nenávidí a naopak nesnese, pokud  se k němu někdo chová ohleduplně, neřkuli s láskou.

Vina a odpuštění – to jsou důležité teologické pojmy, které v Elysejkém klíči zaujímají klíčovou roli. EK je svým způsobem příběh o víře, což přiznejme si může být pro někoho iritující. Pro mne je to především nečekané a překvapivé. Připadá mi zvláštní, že temně erotické Desiderium Intimum vzniklo v upjatém katolickém Polsku, zatímco v naší „nejateističtější zemi“ se nejoblíbenější snarry fanfikcí staně něco plné tak niterné víry.

Ale ve skutečnosti to možná vůbec podivné není. Možná je to naopak velmi logické. Slash se přeci často pohybuje mimo očekávané společenské konvence. Mnozí jeho čtenáři jsou zvyklí protivit si, co jim veřejné mínění a společenský status quo vnucuje. Kde jinde by měl být prostor pro svobodnou fantazii než zde? :) A proto se nakonec možná žádná jiná země nehodí pro tuto transcendentální verzi milostného homosexuálního příběhu více než právě ta naše, kde je víra spíše atrakcí než normou. 

Výzva:)

Elysejský klíč se už stal v české kotlině legendou. Alicin příběh nemusí být dokonalý, ale nesporně v sobě ukrývá obrovský kus literárního talentu své autorky. Díky Alici jsem si, možná nejen já,  uvědomila, že při čtení českých fanfikcí, nemusím bezpodmínenčně snižovat nároky. Mám dokonce pocit, že ten příběh je tak dobrý, že by si zasloužil, aby ho poznal větší počet čtenářů. A tak se mi do úst vnucuje otázka, zda se nenajde nějaký odhodlaný  překladatel, který  by Klíč přeložil do angličtiny? Třebaže mám zároveň podezření, že se část kouzla při překladu zruší, protože Alicin jazyk je velmi charakteristický, přála bych zkrátka i dalším lidem, aby se s ním mohli seznámit. Tak co, najde se? :) 

Nejoblíbenější scény:

Těch by bylo, skoro v každé kapitole jedna, ale několik jich vyberu . :)

• třetí kapitola – Ani hnout - Tohle jednoho naučí chápat, v čem je kouzlo hurt/comfort povídek. Harry pod vlivem léků roztomile utlumený . „Štěně“ pozoruje motýly. 
• devátá kapitola - Sedmsetosmnáckrát - Tak jsem se konečně dozvěděla, kolikrát přesně to ten Harry schytal, ale chtěla jsem to vůbec vědět? :) Nicméně na tu patetickou nálehavost, s níž to Severus sdělí Harryho spolužákům, prostě nemohu zapomenout.   
• konec třinacté kapitoly Za druhé / záčátek čtrnácté kapitoly Ze všech karkulinek - Konec třinácté kapitoly symbolizuje všechnu tu oddanost , jíž Harry v této FF Severuse zahrnuje. Zde ona oddanost dojde svého vrcholu. / Rozesmání Severuse Snapa má v rámci mnoha FF speciální intimní hodnotu. V jistém smyslu je to víc než sex. Smějící se Snape je protimluv. Vidět ho smát se, znamená vidět cosi významného. Ten pohled s vámi sdílí zřejmě již jenom bohové
• třicátá první kapitola Nad propastí – Každý správný milostný příběh musí nastolit ve vztahu hlavních postav krizi a mnohem působivější než, když se prostě jen rozejdou je pokud si ještě k tomu přestanou věřit.
• třicátá druhá kapitola Skrze tebe - Tara je přijata, Harryho sál vědomí jsou travnaté kopce Tary a na nich modré hořepníčky :)

Můj poměr k této FF: A jako Adorace