Chrastění Marleyho řetězů

  

My, autorky a čtenářky snarry příběhů, trpíme Dickensovskou etikou. Podobně jako v Dickensově Vánoční koledě přišel Jacob Marley zachránit svého lakotného a zlovolného kolegu Ebenezera Scroogeho, i my máme potřebu najít v Severusi Snapeovi člověka a napravit, co je v něm zkaženého, a nejde-li to, přinést mu štěstí i přesto. K tomu se nejlépe hodí někdo, kdo je mimořádně chápavý, ale také čiperný, veselý, oddaný, milující život a své přátele, kdo se umí obětovat, rozkrájet pro druhé, má svá tajemství a navíc dokáže toho chladného tvora zvednout ze židle, někdo, kdo je takovým polotovarem jako Snape zcela nepochopený. Ano, třeba Potter. A tak z naší vůle bude Severus Snape spasen skrze toho, komu křivdil. Jenže tím se před námi otevírá problém: Jak na to? A nejen, jak na to, nebo na to, ale především na to - jak na Severuse Snapea?

Protože Severus Snape je tvrdý oříšek. I když nakrásně přijdeme na to, co by řekl nebo co by udělal, ty lepší z nás dokonce umí přijít na to, co by si myslel, v tom, co a jak cítí, naprosto tápeme. A to je přesně ten okamžik, ta šance promítnout do něj sebe. Tedy nejen do Pottera, což už jsme většinou přijali a zdá se nám to docela přijatelné. Promítáme sebe i do Snapea. Příšerné odhalení, že? Ještě než začnete ječet ne: zamyslete se nad tím pořádně. Všechny naše představy, naše pojímání této postavy (ale i veškerého záhadna, arcizáhadna a nadzáhadna), je velice úzce spjaté s tím, kdo jsme my. A v tom je veliké nebezpečí psaní jakékoli postavy, nejen psaní Snapea.

Což mě přivádí k dalšímu problému: jak moc je důležité, že Severuse Snapea, potažmo další mužské postavy, píší převážně ženy? Co by se stalo, kdyby Annu Kareninu napsala žena? Kolik lidí jste slyšely stěžovat si, nečetly-li jste samy, že je Anna celý chlap? Údajně se muži víc sebevraždí. A dále mi prozraďte, kolikrát jste slyšely pohrdavé konstatování, že to musela napsat ženská? Nebo že „se dívky nějak rozepsaly o mužských postavách“? Myslíte, že podobnost s rýpavými poznámkami o tom, že slash je nová ženská červená knihovna a že takhle to chlapi nedělají, je čistě nenáhodná? Víte totiž co? Podle mně kdyby Annu Kareninu napsal muž, nestalo by se vůbec nic. Samozřejmě, přijmu-li tuto filosofii, musím taky zrcadlově doplnit, že kdyby byla… taková paní Dallowayová… psaná mužem, nestalo by se také nic. Příběh se především podřizuje svým vlastním pravidlům, své logice, a ta zůstává platná, ať už jej píše žena nebo muž.

Možná vám připadá zvláštní, že spatřuji paralelu mezi mužem Dickensem a autorkami snarry, jenže i my jsme Jacob Marley, řinčící řetězy klávesnic, který si na pomoc dotáhl tři duchy, písmena, představivost a příběh (aliterace nehodou), a říkáme: Pochop, Severusi Snape, že Harry Potter za to prostě stojí a ty že ses mýlil. A také pochop, Joano, že jsi to napsala… anó, dobře si to napsala, ale … já mám lepší plán, jak tihle dva – případně jiní dva – případně úplně všichni – skončí. No vážně – odmyslíme-li si sex a tu rozplizle popsanou milostnou zápletku (právě tím, že ji tam přidáme se odlišujeme od mužů) – co jiného děláme, než že poučujeme?

Vedeme boj o vynesení na povrch toho dobrého, co v Snapeovi je, za podmínek bystré mysli, ostrého jazyka, skutečných myšlenek… prostřednictvím čehož se snažíme dostat k citům. Pak, když opadne euforie z dokonale břitké konverzace, aneb jak Severus Pottera utřel, si (možná) uvědomíme: Vložila jsem do něj sebe. Je stejně tak mnou jako jeho protihráč Potter. A to je, dámy, velice těžké zjištění, protože nastoupí otázka: Co když by to takhle vůbec necítil? Co když…? Protože o jeho citech a emocích… nemáme pražádný materiál. Tedy o až na sedmičku, z níž dedukujeme, že jeho city jsou stálé a hluboké. A že jsou! Do sedmičky jsme se o tom mohly dohadovat, nyní to ale bylo potvrzeno. Jak moc vyšinuté a nenormální a ničivé tyto city jsou jsou, to nechť zůstane otázkou spekulací a osobního výkladu každého z nás. 

A tak jsme se po téhle pekelné cestě dostali k…? Správně. K tomu, že Snape a Potter jsou naše logické (mnohdy převelice kruté) a emocionální já. Ale neřekla jsem to. Trpíme tedy Dickensovskou etikou napravování chybujícího, s tím, že šťastnému Ebenezerovi stačilo uvědomit si na jakých banalitách lpí, že si pokazil život a že pokud nechce skončit bídně – vážně, ale vážně by se měl změnit. A skrze toto uvědomění byl polepšen a opět nalezl štěstí a radost ve svém životě.

Přestože se Snapea snažíme přimět ke stejnému uvědomění, k jakému dospěl Ebenezer, přinutit ho k tomu, aby změnil své (chování, city k pohled na Potterovia), nešťastný Severus v mnoha povídkách nedostane takové rozhřešení, jakého se dostalo dobrákovi Ebenezerovi. Nedostane kopanec do zadku, nikdo mu neřekne: Vyspi se s Potterem, protože je to tvoje poslední šance být šťastný. Ne. Mnohem raději ho vidíme trpět a nás Harryho s ním. Jistota „spokojeného života po smrti“ se mu nedostane.

Proč by měla? Ani my ji nemáme. Nehrajeme podle: Snad to bude na nebesích lepší. Hrajeme podle: urvi, co a dokud můžeš. Podle: Pokud si štěstí nezařídíš, po smrti ho nečekej. Z dnešního pohledu se zdá morálka Dickense vhodná pro děti - i proto – protože život je přece tak strašně nefér, že?

Jenže mezi námi, která morálka je skutečně vhodná pro děti? Slash by děti zkazil, že? Možná při tom, třebaže pojednává o lásce výhradně mezi muži, obsahuje překvapivě více oné „staromódní“ morálky než mnohé jiné žánry? Co myslíte? Zkuste to, kupte dětem vhodnou pohádku  a uvidíte.

Snape dostane, co mu patří. Oko za oko se projeví ihned, nemusíme čekat na nějaké zrezivělé mlýny… Nacpeme mu do postele nejhorší možnou variantu: malého, tupého, otravného, blbého, drzého, pitomého, protivného, hloupého, sebelítostivého, vypatlaného, depresivního… mocného, silného, svalnatého krasavce. Možná je tohle jeden z těch důvodů, proč je právě snarry tím oblíbeným párem. Protože ve světě, kde je všechno tak dokonale ironické a jen proto se to děje; nemožně nepravděpodobné se stává skutečným… jaký lepší příklad vzít než dva lidi, kteří se nesnáší, a spojit je dohromady?

A to je, damstvo, naše morálka, obsahující ještě navíc postel, jejíž aktivity v moralistickém světě Dickensově chybí. A to je, damstvo, o tom, že nevěříme, že by se mohl na nebesích potkat s Lily, že by se na nebesích rozvedla s Jamesem, a že by se Severusem zplodili moc krásné, zelenooké a černovlasé duchy. Proto píšeme o těch dvou.

 Vlastně ne, ve skutečnosti je proto, že zbožňujeme Seva a Harrouše, bez ohledu na to, jak spíláme nebo nadáváme jednomu nebo  druhému.

Ale PROČ?

Proč nevypreparujeme z příběhu jen motor – dva lidé, kteří se nemohou vystát – a nenajdeme si jiné, Dickensovskou morálku taky postrádající, postavy z příběhů… Brönteových, Austenových a Mitchellových? Všichni ti Darcyové, Heathcliffové, Buttlerové, Rochesterové, Ralfové de Bricassartové se svou  pověstí složité a záhadné postavy…také utvářejí a doplňují představu ROMANTICKÉ (ne ve smyslu skočím z toho z okna) lásky. Jejich tajemnou problematickou povahu bychom mohly podrobit oněginovskému(?) poznání vlastního obrovského omylu, což je opět romantický motiv, s tím rozdílem, že mi ukočírujeme konec a dovedeme příběh k šťastné pointě.

Proč tedy nebereme tyhle postavy? Proč Harry a Severus? TAM přece mužské postavy mají ženský protipól, za který by nám pánové nemohli spílat, že ho píšeme špatně. Ale pánové, bacha, mnohé z nás ty knížky četly a stejně pak psaly o Harrym a Sevovi.

Tak proč?

Proč si autorky nevyberou lehčí a uvěřitelnější možnost, proč si nevyberou jinou komplikovanou postavu? Proč Snape?

Není nudný. Je velmi komplikovaný. Je záhadný. A přitažlivě ošklivý. A oškliví lidé si taky zaslouží lásku. Takže ten zachráncovský komplex, který jsme přikleply Harrymu, je taky náš. Jistě, jistě, jistě… ale co právě nás spojuje, co přitahuje, proč děláme hádanku z někoho, jako je Severus? Kterou se snažíme rozřešit? Já myslím: co v nás, v naší psychice, v našem nitru a zkušenostech, zkušenostech, v tom, co nás formovalo, nebo v tom, co nám bylo dáno geneticky, co v nás rezonuje při slovech Severus Snape? Že jsme zvolily jeho? Že se k němu neustále vracíme? Že raději trávíme čas nad ním, než abychom napsaly originální knihu nebo přečetly raději umělecky hodnotné a tudíž uznávané dílo?

Je v Severusi Snapeovi něco, co rezonuje s naší kolektivní nevědomou pamětí? Je v něm to špatné z nás, co se nehodí každodenně vyjadřovat, ale co v nás není víc ani míň než v mužích? (Je Severus Snape ve skutečnosti žena, jak jsem kdesi četla, a pěkně náladová?) Děláme z něj projekci sebe samých, našich krutějších a špatnějších myšlenek? Obhajujeme si je a říkáme, že to stejně neznamená, že jsme špatné? Je demonstrací toho, čeho jsme my, ženy, schopné? Nebo to z něj dělá pouze fánon? Je Harry Potter obraz toho, jak se chováme, a Severus Snape toho, jaké jsme uvnitř? Jsou oni dohromady obraz alespoň toho, jaké bychom chtěly být?

A když se ptám, nesahám na naše vědomá rozhodnutí. Spíš se ptám po důvodu, proč je někdo vášnivě zamilovaný do Exupéryho, druhý do Kanta a třetí do Austenové. Hledám naše podvědomé motivy. Rozumíte?

Nevím.

Nevím odpovědi na položené otázky, spíš se je mohu dohadovat. Nicméně poslouchám řinčení Marleyho řetězů ochotně a ráda, a ochotně a ráda se nechám přesvědčit naléháním autorek: Poslouchej, Severusi Snape, neboť jsi za svého života nepochopil něco zatraceně důležitého. A já ti to ukážu, a taky ti ukážu, jak to napravit. A mé poslouchání začíná tam, kde vstoupí do příběhu Harry. Pro mě tady totiž taky začíná ona hra na uznání Harryho kladů (všichni je údajně máme), jejich braní v potaz jistým profesorem (nebo co zrovna Snape je). A také tu začíná odmotávání pavučinky důvodů, proč by ti dva měli skončit spolu?

No přeci: aby nalezli štěstí.

Pod to se podepíšu, sebevíc mi při tom nic neříkajícím mottu brní zuby. My, tetičky autorky, chceme dopřát našemu útrapami zkoušenému hrdinovi štěstí.

No. Alespoň neexperimentujeme-li zrovna.

Napsala Assez, do zelí ji při tom lezla belldandy.