Chan

• 2016 - Nu, nyní už vím, kde se vzal pojem chan. :P

Kde se vlastně vzal pojem chan po pravdě nevím. Nejspíš to souvisí s japonským sufixem pro milé věci, který má zhruba funkci naší  zdrobněliny. V slashovém pravěku, kdy se psaly povídky jen na Kirka se Spockem, chan nejspíš vůbec neexistoval, ale v HP fandomu, kde je nejoblíbenějším slashovým párem (i když dokázat to asi neumím:)) Snape a Harry, se chan vyskytuje četně a je to, mám ten dojem, tak trochu problém.

Pro mnohého diváka nebo čtenáře HP série, který v Harrym vidí především jedenáctiletého kluka, který nastoupil do Bradavic, je existence snarry překvapujícím ne-li přímo šokujícím objevem. Severuse Snapea a Harryho Pottera přeci rozděluje mimo vzájemné nenávisti především jejich věk a postavení žáka a učitele. Čtenáři takových příběhů připadají ostatním jako poněkud pedofilní individua.

Buďme svobodní ve své mysli

Smí se psát o vztahu žáka a učitele, o vztahu dospělé osoby s nezletilou? Chovám v sobě hluboké přesvědčení, že aspoň ve své mysli by člověk měl mít možnost být absolutně svobodný (i když  pravda je taková, že většinou zcela není).  A proto věřím, že psát smí každý o čemkoli. Jistě lze namítnout, že fantazírovat může každý, ale to neznamená, že vyfantazírované musí zapisovat a uveřejňovat ...

Nejsem tak pošetilá, abych nevěděla, že lidská slova mají moc. Dokáží-li mít myšlenky vliv na chod dějin, tím spíše dokážou ovlivnit vnímaní svých čtenářů. Pokud se často díváme a čteme o násilí, zvykáme si na ně. Slýcháváme-li příliš často nějaké přesvědčení, je časem těžké je nepřijmout za své. I pro mě jsou některé názory nepřijatelné, ale .. ani u takových si nepřeji, aby někomu bylo jejich vyjadřování zakazováno.

Navzdory strachům konzervativců provázejících uplynulé dvě století, strachu ze svobody myšlení, ztráty Boha a víry a s ním spojeného morálního zakotvení, zůstává naše povědomí o tom, co je dobro a zlo, už po tisíce let  (minimálně od Chammurapiho zákoníku :)) nápadně podobné. Nikoli stejné, v drobnostech se jistě v jednotlivých kulturách liší, ale ... nápadně podobné.  A ony detaily, v nichž se liší, si přece zasluhují být zpochybňovány a prověřovány.

Diskuze o mezi přípustného a nepřípustného tu vždy budou. Já nedokážu jinak, než věřit, že to je ta míra rizika, na kterou bychom měly být ochotní přistoupit. Trestat je přece třeba činy nikoli myšlenky, slova a obrazy.

V souladu s výše napsaným, jsem také přesvědčena, že zákonem má být postihováno toliko zneužívání dětí a poškozování jejich zájmu, nikoli vytváření a šíření pedofilní pornografie nebo pedofilie jako taková. Chápu totiž, že je pedofilní pornografie odsouzeníhodná,  když při ni dochází k zneužívání dětí a poškozování jejich zájmu (natáčení hraného pornografického filmu s dětmi něčím takovým bezpochyb je), ale těžko se mi chápe, proč by mělo až tak zásadně vadit, když někdo napíše příběh nebo třeba namaluje obrázek  – ať už je jeho obsah jakýkoli. Pokud by zákon byl nastaven, jak bylo výše řečeno, odpadly by tak zbytečné strachy fanoušků anime nebo autorek slashe, že bude jejich záliba interpretována jako pedofilní a při širším výkladu by jím náhle byli postiženi. 

Jsem přesvědčená, že pro většinu autorů a čtenářů je snarry přitážlivá spíše onomu faktu navzdory, než zrovna díky němu. Důvody, pro které ji možná mnoho čtenářů upřednostňuje jsem sepsala zde. Poslední argument, který uvádím – o seme/uke poměru (přeložme třeba jako zkušený/nezkušený muž) - pravda lehce odporuje mému předchozímu tvrzení, ale jsem přesvědčená, že podstatná část autorek kdyby mohla sama volit nastaví ideální věkový poměr o něco menší. Takových deset let na seme/uke poměr postačí víc než dost. :) Zkrátka myslím, že větší část milovníků snarry si jej volí na základě toho, jak je v kánonu nastaven jejich vztah (určité nevyřešené napětí v něm), při čemž věkový rozdíl a vzájemné postavení (učitel-žák)  při tom tak trochu ignorují.

Ale ikdyž tomu tak není, pokud někomu naopak přijde onen věkový a mocenský rozdíl dráždivý a zajímavý, ať už je pro ně taková věc přítažlivá z jakýchkoli důvodů, komu asi tak spřádáním svých představ škodí? Pokud já vím, tak nikomu. Proto nechápu, proč bychom ho měli odsuzovat?   

Iritující činy bez následků 

Mám ovšem ještě jiný náhled na toto téma a to z hlediska literárního.

Všimněte si, jak důležitý pojem je z hlediska čtenáře důvěra v realitu příběhu. Jak často se v komentářích objevuje pojem – věřila jsem/nevěřila jsem. Potřebuji, aby mě autor přiměl svému příběhu věřit a snáze se mi věří, když  zůstává zasazen ve skutečnostech mě známého světa.

Podle zákonných úprav platných v Británii, je člověk plnoletý v sedmnácti, souhlas k sexuálnímu styku se zletilou osobou ale může dát už v šestnácti, jenže s tou výjimkou, že souhlas s osobou k níž je "v pozici důvěry" (jako třeba učitel) je to osmnáct let. Čistě z hlediska britského práva je jakýkoli vztah, který má jakýkoli učitel v Bradavicích se svým žákem, v rozporu se zákonem a jeho provalení by sebou neslo své důsledky, třeba v podobě soudu a vězení. Spousta snarry autorek se tomutu problému vyhne, třeba tím, že se dotyční hrdinové setkávají a sbližují až mnoho let po válce anebo třeba cestováním v čase, ale těžiště snarry a podobných povídek se zřejmě vždy bude muset nějak postavit onomu faktu přímo. 

Znám jen několik málo způsobů, jak se v příběhu k problému jednání odporujícího společenské normě postavit:

1. Stanovit, že ve společnosti, v níž se příběh odehrává platí jiná pravidla a že tedy popsané jednání není v rozporu se společenskou normou. 

2. Popsat takové jednání  jako něco, co je v rozporu se společenskou normou, což znamená že dotyčné osoby se nejspíše své jednání budou snažit tajit a pokud utajení selže (ale vlastně nejen tehdy) budou muset nést následky svých činů. Pro mě osobně je to nejlogičtější a na čtení nejzajímavější varianta. A bohužel pro mě tak málo psaná. :)

3. Jedinou další možností je ignorovat skutečnost, že popsané jednání je v rozporu se společenskou normou a tvářit se, že to tak není.  

Mám mnohem raději ty příběhy, kde, když se objevuje chan, tak se autor/autorka nesnaží daný problém zahrát do autu a netváří, že neexistuje, ale naopak ho nějakým způsobem akcentuje, tedy „řeší“. Pokud povídka zcela pomíjí důsledky činů svých hrdinů (násilí, znásilnění, incest nebo právě styk s nezletilým), je dobré aspoň uvědomit si, že jsme zkrátka v říši snů. Příběh pak chápu jako projekci skrytých přání svého autora (a leckterého jeho čtenáře :)).

I pro mě bývá iritující pokud někdo popisuje podobné činy a při tom snižuje následky, které mají. Po pravdě mi zdaleka tolik nevadí číst si podrobné popisy násilí jako to, když v příběhu dojde na nějaké kruté události (třebas i nepopsané) a všechny postavy jsou děsivě v pohodě. Je to podobné jako když v nějakém válečném snímku padají stovky mrtvých a nikde není nikdo, kdo by je oplakával. Mám raději takové, kde s postavou musím trpět, třebas fiktivně (Pokud jde o film, řekněme takový Dogville nebo Jdi a dívej se) a kde je pro mě její utrpení nepříjemným zážitkem. Smrt bezejmenných, která nikoho netrápí, bezbolestné násilí, činy bez následků - jsou pro mě iritující. Byl by trochu problém, kdyby někdo něčemu takovému beze zbytku věřil, ale lidé naštěstí většinou mají docela smysl pro rozlišování fikce od reality. 

Třebaže příběhy "mimo realitu" často, pro nedostatek výše zmíněné víry v příběh, hodnotím (ať už ve ve své hlavě nebo veřejně na FF deníku) nízko, stejně tak z druhé strany vím, že nejsem vůči jejich "snovému" kouzlu stoprocentně imunní. Doznávám, že bych si vzpomněla na množství případů, kdy mě autorova/autorčina  dovednost a sugestibilnost příběhu přiměla propadnout kouzlu textu. V případě chanu mohu uvést minimálně tuhle povídku (Jak to děti často dělávají). Řekla bych, že je v jistém smyslu hodně pedofilní (souhlasím s Adelaine, když na FF deníku píše, že bez ohledu na věk je v ní Harrymu zejména souzeno chovat se dětsky), každopádně je to chan, s realitou nemá vůbec nic společného a přesto v ní je něco, pro co se k ní stále vracím. :) A už kvůli ní si vážně nemohu přát, aby takovým povídkám bylo upíráno právo na existenci.   

Sny nepodléhají etické cenzuře. Popřejme snům právo na existenci.

PS: Aniž jsem to výslovně dopředu zamýšlela, mé stanovisko k chanu evidentně do značné míry vyjadřuje i stanovisko k jiným sporným motivům v FF. -  Vůbec jsme nerozebrali problém vztahu žáka a učitele. Rozhodně takové vztahy zrovna neschvaluji. Když posílám dítě do školy, očekávám že se učitel bude věnovat  jen jeho výuce, a že to bylo jinak by mě minimálně zaskočilo.  :) Ale přiznejme si alespoň, že obraz žákyně zamilované do svého učitele, je téměř něčím archetypálním. Takové věci patří k lidské kultuře téměř od nepaměti, viz. třeba Abélard a Heloise. :)