Datum: 14.05.2013

Vložil: assez

Titulek: ...

:D Líbí se mi, jak nikdy nezapomeneš připomenout, že je Harry Potter knížka pro děti, bell.
Glosa: Za svůj pobyt na anglické scéně jsem si povšimla dvou poměrně zajímavých věcí. První z nich je, že oni velmi rádi organizují challenges. (Velká část povídek vzniká na tento popud.) Z těch povídek - alespoň u těch delších - je 90 % braku a jedna dvě tři dost dobré. Anebo abych nebyla přísná - protože snaží se všichni - 10 % braku, 80 % průměru a 10 % nadprůměru. Druhá, toho se více méně týkající zvláštnost, jsou jejich betareadeři(rky). Abych to upřesnila: doposud jsem chápala betu jako někoho, kdo vám a) opraví gramatické chyby, b) opraví typografii, c) opraví díry v ději, d) opraví chyby týkající se kánonu. Více méně že beta stojí a padá na chybách - závažných. Ono ne. Protože pak jsou ještě bety, dovolí-li jim to autorka, které pracují na textu spolu s autorkou.
U nás nefungují ani běžné betareaderky, anebo si je holky shánějí… no, ani nevím jak. Ale že by se autorky radily s betami o tom, jestli jim ta a ta scéna funguje, zda ji mají přepsat/vyškrtnout - o tom nevím. (Ale mohu se mýlit, protože jedno je jisté - bety jsou velmi upozaděná a mnohdy se nijak zvlášť hlučně neprojevující, nedoceněná stvoření. Plachá a mlčenlivá, týká-li se komentářů.)
Co se týká Stanfordu… rozumíš mu v podstatě správně. (Milé že to potvrzuji, co?) Chtěla bych tu asi jen zdůraznit, že mě mnohem víc zajímají ti, kteří zůstali na okraji. A to spíš u věznitelů. Co by udělali, kdyby experiment pokračoval. Proč jim trvalo déle připojit se? Postavili by se těm, kteří se stali brutálními?
Mimochodem díky za připomenutí další povídky, kterou si musím přečíst znova. :)
Lanevro: stihla jsem už o Tvém „praní pro psaní“ přemýšlet. Nemysli si, že si neuvědomuji, že i takové autorky se vyskytují, ale… A) je ospravedlnitelné, když nehledám „skrytý význam“, hledat alespoň důvod, proč měl někdo potřebu napsat to, co napsal (povídku o mučení). B) autorky bez postranního záměru… jsou většinou špatné autorky a čtenáře znudí. V momentě, kdy si napsaný příběh dokážeš aplikovat na jinou situaci (je interaktivní), čtenáře přitáhne. Spíš už věřím na četnost autorek, které chtěly něco říct, a nepovedlo se jim to, než na autorky, které nechtěly říct nic a taky nic neřekly. Ne že nejsou, ale jsou… marginálií. C) S Tvým postojem (jo, asi přesně stejným, taky si nejsem tak úplně jistá, co měl Mácha za lubem, když smolil Máj) jsem dnes dospěla k něčemu trochu odlišnému. Autor nemusí vědět, že tím něco myslel, nebo že tím něco řekl. (To není novinka.) Pokud se napojí na něco prapůvodního/primárního, co máme v sobě – nebo dost početná skupina lidí má – a tito lidé dokážou myšlenku najít, dostal napsaný text vyšší smysl. A stal se hodnotným. (Ne, ani to snad není novinka. Ale akceptovat ten fakt… k tomu se člověk musí propracovat. A pročíst. Proto už mě děsí mnohem méně, že Rowlingová neměla ráda Snapea a pravděpodobně se ho zabila jen proto, aby s ním nebyly potíže po válce. No a někdo v té válce taky umřít musel, že jo. Někdo to taky může brát tak, že „když ta Lupinova/Snapeova smrt neměla vůbec žádný důvod, byla zbytečná“ nám JKR chtěla ukázat zbytečnost smrti ve válce. Proto si vybrala tak degradující smrt – had?! – pro Snapea a pro Lupina. Jestli to tak myslela… anebo nemyslela vůbec… to si stejně každý z nás přebereme podle zkušeností a citu.)