FANFICTION aneb Každý čteme jinou knihu

Proces čtení je v mnoha ohledech zvláštní činnost. Zatímco si myslíme, že čteme, co je napsáno, v hlavě se nám napsané kombinuje s všemi životnímu zkušenostmi i s naším současným stavem mysli. Logickým důsledkem tohoto procesu je že každé čtení je novým přetlumočením napsaného. Ve skutečnosti tedy každý čteme trochu jinou knihu než jakou napsal její autor.

A co když se nám stane,  že se při  přetlumočení knihy natolik odchýlíme od záměrů tvůrce, že se náhle příběh začne míjet s našimi očekáváními? Mnohý čtenář je v takovou chvíli prostě zklamaný a nechá svou frustraci být. Existuje, ale i jiný typ čtenáře, který se onu prázdnotu pokusí vyplnit. Věřím, že právě takový člověk se nejčastěji odhodlává k psaní fanfikce (krátce též FF).

Mám podezření, že zejména seriálová forma přeje rozvoji tohoto specifického druhu frustrace. Je-li dílo ukončeno jsme víc podvědomě vedeni ho přijmout tak, jak bylo napsáno. Zatímco  čekání na pokračování nás podněcuje, abychom zapojili vlastní rozum a fantazii a domýšleli dosud neřečené. Když se po čase naše očekávání střetnou s realitou originálního díla, ve fandomu se mu říká kánon, může být nenaplnění našich přání podnětem k napsání vlastní verze příběhu. Seriál má taky tu vlastnost, že zaplňuje náš život po delší životní období a když série končí cítí mnozí čtenáři/diváci náhlý pocit prázdnoty a touhu ji něčím vyplnit. A tak začnou psát vlastní pokračování.

V roce 1992 napsal Henry Jenkins Textual Poachers: Television Fans & Participatory Culture, jednu z nejdůležitějších  teoretických prací o fanoušcích a jejich tvorbě. Henry Jenkins definoval fanouška nikoli jako pasivní objekt cizích vizí, ale naopak jako někoho, kdo se s diktátem cizí vize neztotožňuje a touží ji přepracovat do své vlastní. Jako takový je fanoušek vždy ten, kdo aktivně tvoří a jeho tvorba je vzpourou proti diktátu producenta.

Mám podezření, že aktivistický apel Jenkinsovy knihy vychází z toho, že jeho kniha se zabývá zejména fanoušky Star Treku. V rámci této komunity probíhá už letitý boj o vznik či nevznik LGBT postavy.  Gene Roddenberry vždy podporující rovnost všech bez ohledu na pohlaví, rasu či planetární příslušnost  udělal příslib, že  se v ST:NG objeví homosexuální postava, ovšem Rick Berman ho po jeho smrti nikdy nezrealizoval. I po čtyřech nových sériích zůstává tento závazek neuskutečněn  a určitá část fanoušků se cítí docela právem podvedená. Nemá snad ani cenu dodávat, že v FF byl tento slib již dávno na mnoho způsobů zrealizován.

Ovšem ve světě FF nemá již dnes dominantní postavení hnutí trekkies , ale spíš HP fandom.  Joanne K. Rowlingová  mnoho lidí šokovala a mnoho dalších příjemně překvapila, když při autogramiádě v Carnegie Hall roku 2007 veřejně provedla Brumbálův coming out. Po  něm se podobný aktivismus v HP fandomu  stává zhola zbytečným. :) (Aktualizace 12.9.2013: Po pravdě, za tvrzením přechozí věty si už v současnosti nestojím.) Osobně pochybuji, že jakýkoli aktivismus je vedoucí motivací autorů tvořících v jakémkoli fandomu. 

Domnívám se, podobně jako Henry Jenkins, že fanfikce slouží autorům jako prostředek realizace svých přání a snů v rámci svého oblíbeného fikčního světa. Možná ne náhodou česká autorka Alice O´Really o svém příběhu Elysejský klíč mluví jako o snu.  Neznamená to ovšem nutně, že autor se záměrně vzdaluje intencím původního díla. Naopak skoro každý autor FF touží zůstat věrný svému originálu, ovšem v tom smyslu, v kterém on sám původnímu dílu rozumí. Narozdíl od Jenkinse nevidím FF jako dílo, které cokoli záměrně podvracuje. Odchýlení se od kánonu je prostě jen důsledkem oněch odlišných  životních zkušeností a odlišného stavu mysli každého z nás. Samozřejmě včetně knih, TV seriálů a filmů, které dotyčný viděl a četl. 

V žádném jiném literárním druhu jsem neměla nikdy pocit, že výsledek je tolik závislý na touhách svého autora. Fanoušci si mohou dovolit vyprávět o skutečnostech, na které by originální tvůrci nemohli ani pomyslet, ať už  s ohledem na většinové publikum nebo jen z důvodu existence svého dobrého vkusu. Když  kalkul společenského přijetí  omezíte na minimum, získáte prostor nebývalé svobody. Asi jen v FF si můžete přečíst o erotickém dobrodružství, které zažil Severus Snape s koštětem nebo medvídek Pů s Tygříkem. (viz. přednáška „Nagat“ na Animefestu 2012) A asi jen v FF existuje samostatný podžánr na téma mužského těhotenství.   

Výrazné postavení v rámci fanfiction má slash. Ale je dobré si připomínat, že zdaleka ne všechny fanfikce tématicky pojednávají o lásce, tím méně o lásce homosexuální.  

Kdysi jsem četla fanfikci, ve které dávala autorka kromě příběhu k dobru  kuchařské recepty. Nicméně, jestli lidé realizují prostřednictvím fanfikcí své představy, zdá se, že většina těch představ se týká párování postav, které autor původní předlohy ke zklamání čtenářů nespároval anebo výjimečně sice spároval, ale jen málo to rozvedl. A protože oficiální autoři a scénáristi (z neznámého důvodu) obvykle odmítají párovat postavy stejného pohlaví, slash nám (ženám) tento nedostatek  vynahrazuje :). Nezapomínejme nakonec na možnost, že postavy nemusíme jen párovat, ale můžeme je kombinovat i do početnějších uskupení.

Snažím-li se pochopit, proč je zrovna slash tak typický pro fanfikční psaní, musím se ptát proč je pro mnohé ženy (protože ho s výjimkou několika málo gayů píší jen ženy) tak přitažlivý. Stranou v tuto chvíli ponechávám důležitou  otázku, proč zrovna párování muž/muž je pro ženy tak neodolatelné, protože je to otázka velmi složitá a já se na ni  pokoušela odpovědět již dříve.

Slash chápu jako citovou pornografii. Stejně jako pornografie otevřeně ukazuje erotický akt mezi (většinou) dvěma osobami, tak milostné příběhy a s nimi i slash ukazují  otevřeně citový vztah mezi (většinou) dvěma osobami. Stejně jako v pornu existuje přehánění v tělesných výkonech, stejně tak i ve slashi existuje přehánění v emoční investici postav. A slovy Don Symonse stejně tak jako „porno falšuje ženskou psychologii a lidské vztahy tak, aby odpovídaly mužským touhám … slash falšuje mužskou psychologii a lidské vztahy tak, aby odpovídaly ženským touhám“. (viz. Slash fiction and human mating psychology). Nezanedbatelným faktem je také to, že mnohý slash, nikoliv však všechen, obsahuje vysloveně pornografické scény.

Platí, že čím silnější pocity ve mně fanfikce vzbuzuje, tím za kvalitnější ji považuji. Pod mou oblíbenou slash fanfikci Desiderium Intimum polských autorek Ariel Lind a Gobuss se hromadí komentáře čtenářů, kteří se vyznávají, jak se při čtení smáli i plakali. Podobně mne můj muž obviňuje z toho, že se zas culím „nad těmi svými homosexuály“. A výbornou povídku poznám bezpečně tak, že mi při jejím čtení úzkostné stavy nedovolí v noci spát.

Třebaže mnohé fanfikce pojednávají dokolečka o tom stejném, řekněme třeba o tom, jak spárovat Draca Malfoye a Harry Pottera, nemusí to vůbec nutně znamenat, že jsou všechny tyto příběhy stejné. Stejně tak jako kapka vody  může odrážet celý okolní svět, tak i  drarry (Draco/Harry) může nabídnout těžko spočitatelné množství variací. Podobně jako pro středověké posluchače příběhu Tristana a Isoldy nebylo důležitou otázkou, jak to s hrdiny příběhu dopadne (slyšeli ho přeci již mnohokrát), ale jakým způsobem vypravěč svůj příběh podá, tak i v FF je důležité osobní zabarvení autora, který ze známého příběhu dělá stále nový.   

Fanfikci může psát každý, nikdo vám to nemůže zakázat s výjimkou vás samých. To je veliká výhoda i nevýhoda zároveň.  Samozřejmým důsledkem je, že zdaleka ne každá FF je po literární stránce kvalitní. Nicméně při počtu lidí , které dnes fanfikce píší jich je, vlastně nepřekvapivě, mnoho dobrých. Nejlepší fanfikční povídky získávají literární ocenění (pochopitelně jen v rámci FF komunity) a bývají přeloženy do mnoha jazyků.

Velké množství lidí věnuje mnoho práce a talentu něčemu, co píší jen pro své potěšení a jejich jedinou a zároveň nejistou odměnou je  případná pochvala či jakákoli reakce čtenářů. Asi právě díky tomu existuje ve fanfikcích velmi silné pouto mezi čtenáři a autorem. Teoreticky může podobné pouto vzniknout u jakéhokoli onlinového psaní, ale prakticky jsem ho sama zažila jen u FF.

Při psaní fanfikcí na sebe čtenáři a autor vzájemně reagují. Čtenáři komentují jednotlivé kapitoly, chválí, občas si i stěžují, ptají se na jednotlivé motivy příběhu, na ty, které nechápou či jim nevyhovují.  Autor často vysvětluje a objasňuje své pohnutky a vlastní chápání kánonu či života obecně. Také svým nejvěrnějším čtenářům pravidelně věnuje jednotlivé kapitoly. Má přítelkyně mi vyprávěla o případu, kdy autorka  nabídla svým čtenářkám možnost realizovat v následující kapitole nějakou svou představu.

Fanfikce je sice uskutečněný sen autora, ale protože se naše sny někdy podobají, můžeme je i navzájem sdílet.

Když  větší množství lidí píše na podobné téma a když ti stejní lidé, kteří píší, zároveň čtou práce druhých,  stává se, že zdařilé motivy stejně tak jako hloupé nelogičnosti, putují z příběhu do příběhu, časem se zdokonalují či degenerují. Stávají se z nich klišé. Pro opakující se motivy vznikl v FF termín fánon. Fanfikční psaní tak často překračuje rámec individuálního snění a stává součástí kolektivní inteligence. Zůstaneme-li u terminologie snů, můžeme zkoušet ve fánonu vidět obraz jungovského kolektivního nevědomí.

Mezi opakující se fánon motivy v HP fandomu patří třeba používání kletby „Merline“ místo „Pro Boha“či „Ježíši Kriste“; vlkodlaci párující se na celý život, poněvadž při nevěře roztrhají nevěrníka;  Harry Potter po polibku Cho Changové zjišťující, že to nějak nebylo ono, aby po sléze objevil svou gay identitu, uklidňující přísada jako součást citrónových bonbónů nadměrně konzumovaných Albusem Brumbálem atd.   

V zásadě se obliba motivů týká taky obliby některých párů. Věřím, že existují důvody, proč jsou některá párování obvyklejší než jiná. Netroufám si objasňovat motivaci všech, ale mohu se zkusit formulovat alespoň to, proč mezi mé oblíbené dvojice patří Severus Snape/Harry Potter.

V kánonu je Severus Snape nešťastnou postavou, která má velmi specifický vztah k Harry Potterovi. V podstatných chvílích ho ochraňuje, zatímco ve všedním života běhu mu ze všech sil ztrpčuje život. Ve výsledku máme pocit, že Severus Snape sobě osobitým způsobem Harryho miluje a při tom důsledně zabraňuje tomu, aby byl na oplátku milován. Tento vztah je u  Rowlingové samozřejmě vší  erotiky prostý, protože Severusova touha  je směřována jen na Harryho matku.

Věřím, že nejen ve mně zůstává pocit, že autorka nám zůstala dlužna zadostiučinění, které by se Severusi Snapovi za jeho žádnou odměnu nežádající lásku dostalo. Jediné satisfakce, které se  v celé HP sérii Severusovi dostane, jsou slova Harry Pottra v samotném epilogu: „Albusi Severusi, pojmenovali jsme tě podle dvou ředitelů Bradavic. Jeden z nich byl ze Zmijozelu a byl to nejspíš nejstatečnější člověk, jakého jsem kdy poznal.“  Jediná věta! Divte se potom, že tak mnoho FF staví na vytváření vztahu mezi Snapem a Harrym. Mnohdy ani nejde o slash. Ovšem my, co se přikláníme k větší míře zvrácenosti, si toto zadostiučinění rádi odbudeme v rámci milostné romance. Svůj význam může hrát i fakt že pár snarry (Snape /Harry) je výborným naplněním  seme/uke archetypu, který se mnoha ženám z jakéhosi iracionálního důvodu velice zamlouvá.

Přes   individualitu každého čtenáře/autora se tak vracíme zároveň k tomu, že zůstává pevně neohraničené jádro, které sdílíme. Naše sny se v různých bodech protínají, naše touhy jsou podobné, motivy z příběhů bývají kopírovány  či se vyskytují na sobě nezávisle, snad na základě podobných motivací jejích autorů. Zdá se, že třebaže každý čteme jinou knihu, přesto se jedna druhé trochu podobá.