YAOI EFEKT aneb Proč se ženy rády dívají na homosexuály?

Přílohy:

• tento článek naleznete také v časopise A2
• belldandy (já,): Abychom si rozuměli, co je zač ten slash
• Sarah Z: Gay Fanfiction (Youtube video
• Veronika z Nápoje lásky: Co je to vlastně slash? 
• Nagat: Psychologie yaoistky (pro yaoistky)
• Nagat: Homoromantická literatura a její fanoušci
• Rocia Mixan: Proč čteme (slash) fanfiction 
• Patoložka: Co je to vlastně slash dle Pat? 

Tento článek nenabízí žádné jednoznačné odpovědi, ale spíše jen sérii otázek, na které bych ráda jednoho dne našla odpověď. Ráda si poslechnu názor jakékoli druhé osoby, která sama sobě takové či podobné otázky také položila.

Panuje letitý předsudek v mediální oblasti, že muži se rádi dívají na ženy, zatímco ženy se rády dívají na ženy. Muži se prý rádi vzrušují pohledem na ženy, ale ženy se potřebují ztotožnit, pohled na muže je nezajímá. Proto v reklamě, v časopisech mužských i ženských vidíme hlavně obrazy žen. Třebaže jsem v podstatě nikdy  nekoukala se zalíbením nebo ztotožněním na ženské v magazínech, nikdy jsem si netroufla vážně polemizovat s touto reklamní praxí dlouhodobě osvědčenou myšlenkou. Až do minulého měsíce. ^{(To je září 2012.)}

Celý měsíc jsem sledovala seriál Queer as folk, což  je americko-kanadský televizní seriál premiérově vysílaný v letech 2000 až 2005. Vykresluje životy homosexuálních přátel, kteří žijí ve městě Pittsburgh v Pensylvánii. Proslul mimo jiné  explicitními sexuálními scénami, ale také snahou  dotýkat se ožehavých otázek stejnopohlavních vztahů ve společnosti. Prošla jsem všech pět sezón seriálu Queer as folk se silnou fascinací, která mě sama o sobě zajímala ještě víc než seriál sám:  „Proč ? Proč mě to přitahuje?“

Při tom bylo tolik lidí je stále přesvědčeno o opaku, jak třeba dokazuje článek Jana Sterna Proč se ženy nedívají na gay porno? v Britských listech, vyčítající feministkám, že  přehlížejí přirozenou ženskou povahu: „Proč ženám nepřipadá vzrušující sledovat dva milující se muže, tak jako muže fascinuje pohled na milující se lesbičky? Ta otázka nás musela každého napadnout, ovšem odpověď není zcela bezbolestná a politicky korektní. V gay obraze chybí to podstatné, co otevírá brány ženské slasti: chybí tam žena sama. Ba - žena objekt.“

Jenže právě to, jak už teď vím, je velká lež: ženám se líbí sledovat dva milující se muže. Aspoň některým ženám. A není jich až tak málo. V Japonsku jejich záliba uživí celý jeden komiksový žánr. Neviděla jsem sice mnoho yaoi, ale alespoň jsem obeznámená s jeho existencí, a tak si kladu otázku: Proč ? Proč nás to přitahuje?  

Když platí žena 

Yaoi je jeden z žánrů mangy, který se cele specializuje na líčení erotických vztahů mezi muži  (v měkčí verzi je to šónen–ai), a co je důležité, celé je to psané jen pro ženské čtenářky. Existuje sice i manga o homosexuálech pro  homosexuály (tzv. bara), ta je však  tvořena i prodávána zcela  nezávisle na yaoi, který jako předmět masivní komerční produkce představuje samostaný průmysl. Tím však specifika Japonska nekončí. Zdejší popkultura počítá s tím, že ženy se rády dívají na pohledné muže a to se promítá i v dalších oblastech komerčního produkce. Japonští pop idolové plní stránky ženských časopisů a objevují  se v reklamách zaměřených na ženy (propagují například kosmetiku). 

Moje přítelkyně sledující svět  J-popu (japonské populární hduby) a jeho idolů se při rozhovoru se mnou nedávno pozastavovala na tím, kam až tohle chlapské podbízení se ženám za úplatu může dojít? Právě sledovala jedno "doroma" (japonský hraný televizní seriál) Ouran High School Host Club, ve kterém  se muži vědomě stylizuji do podoby, v jaké by si je ženy přály mít. Jsou „hezcí, něžní, ženě vždy lichotí, podle přání je z nich buď ochránce nebo domácí mazlíček. Pánem situace je vždy žena. Pokud se ji líbí dva chlapi dohromady, sežene si obsluha parťáka a sehraji spolu před ní divadýlko“.  Je logické, že ve chvíli, kdy mají ženy  větší ekonomickou sílu, stoupá také komerční požadavek na sexualizaci mužů. Jak napsala korejská manhwa spisovatelka Jin Seok Jeon v jednom svém komentáři k shōnen-ai dílu  One Thousand and One Nights: "Muži jsou nyní obchodovatelní. Nastává doba,  ve které jsou ženy důležitými spotřebiteli a  mohou si koupit téměř cokoli.“

Možná si řeknete – je to jiná kultura, na Východě platí jiná pravidla. Ale tomu já nevěřím. Je pravda, že v Evropě nebo v Americe průmysl zaměřující se na ženy dosud takovéto prvky nedokázal akceptovat. To ovšem neznamená, že by nenašel spotřebitele, kdyby tak učinil.  Je–li záliba v homosexuálech specifikem asiatek, co potom takový „slash“? 

Slash je fanouškovské psaní o párech mužů, většinou fiktivních, ale vždy médiálně známých  (aut.pozn. Dnes již vím, že tohle není pravda.) , kteří si tu bez ohledu na svou skutečnou orientaci vytváří romantický nebo sexuální vztah. Slash vznikl v Británii a rozšířil se do Spojených států, ještě než se zde objevilo yaoi manga. První variantou byl K/S slash, v němž se Kirk se Spockem ze seriálu Star Trek stávají něčím víc než přáteli.  Následovníků mají mnoho - třeba  Severus Snape a Harry Potter,  Edward  a Jasper z Twilight ságy nebo Sasuke a Naruto z mangy Naruto.

Na Západě jsou pak oficiálně vydávány milostné příběhy o gayích psané převážně pro gaye, ovšem často ji píšou i ženy a spousta žen je taky čte. Třeba v Londýně mají ve větších knihkupectvích gay/lesbian oddělení, kde se takové knihy  prodávají. A koneckonců také to, že Queer as Folk  navzdory svému původnímu zaměření na homosexuální menšinu, měl nakonec největší divácké zázemí mezi heterosexuálními divačkami dokazuje, že ani mimo Japonsko nejsou ženy vůči kouzlu gay lásky imunní.

Pohledný a cituplný muž

Proč se ženám líbí homosexuálové? V lidových mýtech jsem se setkala v podstatě jen s těmito dvěmi, vzhledem k homosexuálům trochu klišovitými, tvrzeními. Podle prvního homosexuálové vypadají v průměru líp než stright muži, protože na sebe víc dbají. A hodí se tu zmínit při té příležitosti další poznatek mojí kamarádky, že dívat se na české muže na obálkách magazínů by ani nemělo smysl, protože žádný z nich nevypadá tak dobře (přeložme si: žádný z nich se tak  nepodřídí ženskému vkusu), aby ta podívaná stála za to.  Naopak v Japonsku, jak už víme, se takový muži vyskytují a pokud by takoví nebyli od přirozenosti, přizpůsobí se. Na víc u  homo páru mají ženy výhodu volby, kterého z dvojice si vybrat za idol, čímž se šance, že se aspoň jeden do jejich vkusu trefí, o polovinu zvedá.

Druhé tvrzení říká , že homosexuálové v průměru dávají své city nakevo výrazněji než heterosexuální muži, kteří  to považují za zženštilost. Tato myšlenka by mohla být asi  snadno zpochybněna ze strany gay komunity, ale z pozice  ženy se k ní hlásím.  Můj pocit slasti při sledování seriálu (mluvím pochopitelně o divácké slasti :) )  vyvěrá právě z pocitu, že mohu vidět muže v citově silném rozpoložení nebo prostě jen muže projevující náklonnost k druhé osobě. Z nějakého důvodu  mi to nepřijde jako zcela běžná podívaná.

Seriál Queer as folk  na mě v zásadě zafungoval způsobem, kterým má na ženy působit yaoi, tedy jako příležitost kochat se láskyplností vztahů mezi dvěma muži, jen tu a tam přerušovaným nějakým dramatem. Svou roli může pak asi hrát u fanynek tohoto žánru podvědomý dojem, že  pokud muž projevuje lásku muži, jde  o nefalšované citové rozpoložení, protože druhý muž by případnou faleš snáze prokoukl než žena. Opět cituji svou přítelkyni: „Nemůže ho  oblbnout tak snadno jako ženskou“ . Zkrátka pokud chlap chlapovi řekne: „Miluji tě.“,  musí to myslet  upřímně,  jinak by klidně řekl jen: „ Pojď si zašukat.“ , což by mu na druhé straně u ženy zřejmě neprošlo. Podstatné je i to, že k takovému projevení citů musí překonat  zásadní sociální bariéry. Ochota je odhodit se pak zdá být vysvědčením o pravosti a velikosti citů nebo vášnivého rozpoložení.

Právě v tom tkví velká ženská iluze o homosexuálech: protože rády v jejích příbězích vídáme přemíru cituplných vyznání. Yaoi a slash píší v převažujicí míře ženy pro ženy a také proto jsou oba žánry moderními obdobami  romantických  románků červené knihovny v gay podobě. Na námitku, že jde přeci o porno, je třeba říct, že červená knihovna se na této hranici také často pohybuje.  

Zásadní se zdá být, že se ženami idealizovaný gay jeví jako o sebe dbající, cituplný muž. Není tedy tento ženou idealizovaný homosexuál mužem, který je zároveň trochu víc ženou – tedy pro ženu  ideálním mužem?  Mužem s jeho výhodami, ale bez jeho záporů?

Odcizení (od sebe sama)

Typickým klišé yaoi příběhů je, že tam ženy potkáte velice sporadicky. Proč by měl ale kohokoli vzrušovat nebo jakkoli jinak zajímat akt, jehož se potenciálně nikdy nemůže zúčastnit? Mají pravdu ti, kteří sledování yaoi považují za formu  "ženského fetišismu". Je-li fetišismus aktem při kterém část těla nebo věc nahrazuje samotný objekt touhy, při kterém je erotické zaměření přenese na něco, co je nemůže nikdy zcela uspokojit, není fascinované pokukovaní po homosexuálech pro ženu právě takovým nikdy se nenaplňujícím vztahem? Nabízí sledování yaoi ženám erotický odstup  od vlastního těla?  Přináší jim jinak nepřístupnou možnost nepřijmout svou  identitu ženy a zaměřit svou touhu po naplnění vztahů do sféry fikce?

Je čtení yaoi formou odmítání své pohlavní identity, je snahou octnout se ve světě, ve kterém se vyhneme mužskému dvoření a všelikému nahánění? Je láska k yaoi projevem naší nechuti k mužské dobyvačné heterosexualitě? Je ženskou  snahou „definovat nově ideální vztahy mezi lidmi“, jak tvrdí třeba socioložka Kazuko Suzuki? Je snad čtení yaoi odcizením se od sebe samé – od své ženské role, od své pohlavní identity, od svého vlastního těla  nebo alespoň od jeho obrazu? Tyto otázky padly ze strany reflektujících kritiků a napadaly i mne.

Od mladí jsem díky konvečnímu přijímaní rolí, vždy čekala, že se zamiluji do muže, provdám se a budu mít děti. Nicméně na otázku po své pohlavní identitě bych asi dlouho nedokázalo se stoprocentní jistotou odpovědět. Představa sexu se ženou mě nikdy nijak zásadně neodpuzovala. Nikdy jsem  nebyla opravdu jistá svoji heterosexualitou - až do doby  zhlédnutí seriálu Queer as folk,  tehdy jsem si ale uvědomila, že přítomnost ženy u objímajícího se páru je pro mě čímsi čímsi nepotřebným, něčím, co je navíc. Vedle obrazu muže mne obraz ženy jen vyrušoval.  (Jedním jsem si proto jistá, čtení slashe ze mě nedělá lesbu, protože když budu chtít někoho milostně obejmout, vím nyní s větší jistotou než dřív, že by to měl být muž.)

Fanynkám yaoi a slashe je  prý jedno, kolik má jejich hrdina chlapů, hlavně že nemá jinou ženu – tedy žádnou jinou kromě své oddané čtenářky :). Žena by byla nevítaná  konkurentka. Jejich hrdinu však nikdy nedostane! Pro mnoho čtenářek/divaček představuje existence postavy/ženy v příběhu povinnost zaujmout  k ní nějaké stanovisko. Jako by existoval podvědomý diktát ztotožnění se s ženskou postavou. Ke kterému často nedochází, protože  nás hrdinka irituje svým chováním a nutí nás říkat: „Co to děláš, ty blbko, tohle já bych nikdy neudělala.“ A pokud ke ztotožnění přeci jen dojde, v závěru milostného příběhu stejně cítíme jisté zklamání plynoucí z vědomění, že se šťastného konce účastní někdo jiný než my. Naproti tomu mužský hrdina nás k zaujetí tak emotivního stanoviska nenutí. Může nám být podobný nebo zcela jiný – ale nám to nevadí, je to jeho věc. Jeho život se nás osobně netýká. Navíc u homo párů mají ženy na výběr s kým se ztotožnit nebo do koho se zamilovat? A to je zřejmá  výhoda?

Ztotožnění ( se sebou samým )

Tak jak je to? S kým se ztotožnit nebo do koho se zamilovat?  Objevuji, že to má k sobě mnohdy velice blízko. Po té, co jsem celou dobu sledování seriálu vzhlížela ke svému idolu Michaelu Nowotnému, jsem si v závěru překvapivě uvědomila, že ono vzhlížení se v postupném opakovaném přehrávání scén  přeměňuje spíše v pozici vnímání věcí z jeho úhlu.  Nakonec jsem došla k názoru, že v  postavách Michaela, Bena a Huntera podvědomě vidím odraz své vlastní rodiny - samozřejmě bez ohledu na jejich pohlavní identitu. Pokud si chci dodatečně objasnit, proč se mi Michael líbí a když připustím, že je to na základě ztotožnění, je až překvapivě jednoduché si to odůvodnit. Oba milujeme svého manžela, oba  máme starost o své děti, oba jsme možná až příliš snadno ovlivnitelní druhými lidmi. říká se, že homosexuálové nahlížejí na heterosexuání příběhy jako na předobraz pro svůj život, ale už vás napadlo tuto perspektivu obrátit naruby a svůj  průměrný heterosexuální příběh lásky nahlížet prizmatem příběhu homosexuálního? 

Nejspíše trochu přeceňujeme tu informaci, že je někdo muž či žena. Ke ztotožnění s postavou je  spíše než stejného pohlaví třeba obdobných charakterových vlastností. Neexistují žádné prudké a dramatické rozdíly mezi mužem a ženou, mezi gay a stright identitou člověka, jen plynulý přechod mezi našimi životními rolemi. A můžeme-li věřit, že neexistují pevně dané povinnosti našich sociálních rolí, neexistuje ani povinnost jim vyhovět.  

V yaoi a slash příbězích často heterosexuální muži ve chvíli, kdy potkají někoho speciálního odhodí svou  hetero identitu stranou. Je to jen fantazie, ale nenaznačuje naši vzpouru proti předepsaným rolím? Za sebe mám  pocit, že mne koukání na homosexuály  neodvedlo, ale naopak přivedlo zpět k vlastnímu životu a ke své rodině. Liché se náhle zdají všechny obavy z odcizení od svého života. Cesta oklikou směřuje  k  potvrzení  své orientace i vlastní životní role.

Prostor pro ničím neomezovanou fantazii

Skoro každá oblast lidské kultury může - a taky někdy bývá - podezírána s podřízenosti mužským  potřebám a vůbec mužskému pohledu na svět. Yaoi je možno vidět jako kýčovité, nevkusné, někdy i násilnické, ale nesetkala jsem se dosud s nikým, kdo by  pochyboval o jeho podřízenosti ženské fantazii. O tom, že by se tu něco přizpůsobovalo mužům nemůže být řeči.  Pro mnohé  heterosexuální muže je to dokonce nepřijatelná podívaná. Yaoi ovšem nevyhovuje ani homosexuálním mužům, protože je příliš podřízené ženskému pohledu na věc. Někteří gay  komentátoři kritizovali yaoi pro nerealistický a skutečný život zamlžující obraz homosexuálů. Proto také v Japonsku vynalezli bara, aby i gayové našli svou manga platformu.

Já myslím, že o yaoi platí to, co napsala autorka sci-fi Mariko Ohara. Paní Ohara během svého dospívání psala fanfikce zaměřené na dvojici Kirk/Spock, protože, jak později napsala, nemohla pro svou fantazii využít "klasickou pornografii, která byla napsána pro muže". Později  však našla "neomezenou svobodu" v yaoi , podobně jako před tím ve sci-fi. Yaoi nabízí prostor pro neomezenou ženskou fantazii. A já upřimně přeji každé autorce yaoi nebo slashe, aby  zde našla svou svobodu. Fantazie, jak víme z  Nekonečného příběhu, nemá hranic. Teď, když jsme si pro sebe našly  svůj vesmír bez hranic, můžeme se odvážně pouštět tam, kam se dosud žádna žena nevydala.