Styx: ... hrozně ráda trpím s hlavní postavou ...

Na začátek musím poslat jedno velké vděčné poděkování Styx za to, že byla ochotná věnovat něco ze svého času odpovědím na mé otázky, zkrátka za to, že byla ochotná mi věnovat tento rozhovor. Své nadšení nad tím, že se uskutečnil vůbec nezvládám "ukočírovat" a proto ho uveřejňuji hned po té, co jsem ho v mailové schránce objevila. :) A ještě malý vzkaz pro Styx: I já moc ráda fiktivně trpím s fiktivními postavami. :) 

 

 

 

 

Jednou jsem hledala na internetu na svůj blog materiály o Remusi Lupinovi. Narazila jsem na povídku o něm a o Severusovi a začetla  jsem se. A čím déle jsem četla, tím víc jsem žasla. V té době jsem o slashi nikdy neslyšela a proto mě to šokovalo, přiznávám, ale v dobrém slova smyslu. Čím dál víc jsem si uvědomovala, že se mi to líbí. Celou noc jsem pak hledala další a další slash povídky o tomto páru a četla až do rána. Ráno jsem už byla přesvědčena, že jsem objevila svoji novou závislost. Drží mě to už pět let. :)

 

 

 

Když jsem před téměř pěti lety sama začala psát slash povídky, čtenáři mi je pravidelně komentovali a já s nimi začala komunikovat. Nejdřív jenom prostřednictvím komentářů pod povídkami, později jich už bylo tolik, že to začalo být nepřehledné. Míchaly se soukromé diskuse s komentáři o povídkách a tak jsem se rozhodla založit Kavárnu a přesunout tyto diskuse do ní. A jelikož jsme v té době byly všechny zamilované do Severuse Snapea, napadlo mě vzdát mu hold a založit řád Snapeofilek. V době největší slávy řádu to bylo naprosto úžasné, byla to pro každou z nás velká čest. Některé ze sester řádu jsme se setkaly i osobně a dodnes se scházíme na srazech.

 

 

 

Je to tím, že já sama miluji ponuré, tragické, depresivní povídky. Asi to bude znít trochu masochisticky, ale já hrozně ráda trpím s hlavní postavou, ať už při čtení, nebo při psaní. Živě prožívám každý smutný příběh a tragický konec vždy obrečím. A to mě na tom nejvíc fascinuje. Povídka, při které čtenář prožívá silné emoce a vžívá se do pocitů hlavního hrdiny, aby v závěru trpěl, když ta postava tragicky zemře, taková povídka zanechá v člověku na dlouhou dobu nesmazatelnou stopu na duši a nutí ho ještě dlouho o ní přemýšlet.

 

A temná magie, kletby, mučení k ponurému ději neodmyslitelně patří. Voldemort je psychopatická osobnost, bez lítosti a bez srdce, krutovládce a pán všeho zla a světa.  Rozerval i svoji duši a kdoví, kam až dokáže zajít v touze po neomezené moci. Třeba se i spolčit s ďáblem. Stát se vyvržencem samotného pekla. Tak proč nezařadit do děje i můj skutečný zájem o (teoretickou) černou magii a temné rituály tajných společností? ;)

 

 

 

Tvůj postřeh je obdivuhodný. :D Miluji záporné postavy a čím větší mizera, tím lépe. :D Záporáci jsou tvrdí, drsní chlapi, kteří neznají slitování a s nikým se nemazlí. Z tohoto důvodu mě fascinují smrtijedi. Jsou perfektně vycvičeni, umí bojovat, nezastaví se před ničím, neštítí se ničeho, nebojí se smrti. A králem mezi smrtijedy je pro mne zcela bezkonkurenčně Tony Dolohov. Psát zápornou postavu je opravdu lahůdka. Nejsem přitom vůbec ničím omezená, nemám určené žádné hranice, kam až mohu zajít, můžu psát cokoliv, aniž by to kohokoliv pohoršilo, protože to patří k charakteru záporáka. Nemusím snad ani zdůrazňovat, že tento názor se týká pouze a jen knižních a filmových postav, ve skutečné realitě pochopitelně tento názor na ty zlé nesdílím. :) 

 

 

 

Baví mě vymýšlet to, co v knihách Rowlingové nebylo a o čem se můžeme jen dohadovat. Vyplňuji temná místa, o kterých nic nevíme. Přemýšlela jsem například nad tím, jakou roli mohl mít mladý Severus, když vstoupil do řad smrtijedů. Proč by nemohl být třeba Voldemortovým dvorním katem? Podobně vznikli i Vyvrženci pekla. Původně to měla být jednorázovka o Severusových (ne)naplněných iluzích o lepším životě ve službách Pána zla. Nakonec se mi to vymklo z rukou a vzniklo mé zatím nejrozsáhlejší dílko, které ještě zdaleka není u konce. :D Pořád je o čem psát, toto téma je téměř nevyčerpatelné.

 

 

 

Snažím se pokud možno držet kánonu, někdy přesně, jindy alespoň přibližně, jak se mi to hodí do povídky. Děj ani charaktery postav by se neměly moc odlišovat od originálu. Proto se snažím této zásady pokud možno držet, ale zároveň si utvořit příběh i postavu podle svého. Ve finále mé povídky logicky končí jinak, než je popsáno v originálu, a to ze dvou důvodů. Jednak nechci znovu opakovat, co bylo již jednou napsáno a tudíž předvídatelné, a jednak chci povídce vtisknout svůj punc, napnout čtenáře a občas šokovat. Většinou tragickým koncem, to miluji. :D Zároveň ale musím upozornit, že ne všechny mé povídky končí tragicky, takže smrt není pravidlem (to aby čtenář nenabyl dojmu, že Styx v každé povídce na konci pozabíjí všechny své hlavní hrdiny :D )

 

 

 

Ano, je to velký rozdíl. Ponuré, smutné povídky pramení přímo z mého srdce, z nejhlubších zákoutí mé duše. Při psaní je prožívám spolu s hlavní postavou a nebudu zapírat, že někdy, když je děj opravdu silně emotivní, se mi nahrnou slzy do očí. Do těchto povídek opravdu vkládám celé své srdce i duši a nešetřím emocemi.

 

Naopak, ty veselé povídky píšu jako nutné odreagování se od té bolesti, ponurosti, temnoty, sklíčenosti, beznaděje, o které normálně píšu. Je to takové vypuštění nahromaděné páry, která je jednou za čas potřeba. :)

 

 

 

Mám ráda všechny své povídky, jsou to moje děti. :) Přesto je jich pár, které se mi vepsaly hluboko do srdce. Nejradši mám povídku Pozvedni oči a uvidíš hvězdy... a její pokračování Deník vlkodlaka. Tu jsem si při psaní nesmírně užívala a celou jsem ji probrečela. :) Pak miluji povídku Kat, kterou jsem psala s opravdovými emocemi. A nakonec jedna moje velice osobní citová záležitost. Láska je zrádná děvka.

 

 

 

Jednou mě jedna ze Snapeofilek chtěla potěšit a napsala mi krátkou povídku na dobrou noc o Styx a Severusovi. Byla jsem z ní nadšená a ona mi pak napsala pokračování a postupně se začaly přidávat i další Snapeofilky. Posílaly mi své krátké povídky a já mívala z těch jejich večerníčků ohromnou radost.

 

 

 

V dobách, kdy jsem začínala psát slash, jsem psala rychle. Každý pátek přibyla jedna kapitola. Ovšem to bylo v době, kdy jsem měla na psaní povídek spoustu času a věnovala jsem se prakticky jenom tomu. Dnes mi práce a rodina zabírá většinu času a proto to tak i vypadá s mým psaním. Každopádně, když už si najdu čas psát, je to úplně stejné jako před léty. Vymyslím si v hlavě základní příběh, chvíli mi trvá, než začnu (začít je totiž nejtěžší :) ), ale jak mám první větu, která bývá nejdůležitější, psaní se mi pak samo rozeběhne. Jak se chytnu, tak mi to píše samo. Nemám ve zvyku přepisovat povídku, jen občas něco opravím, doplním, doladím.

 

 

 

Psaní RPG je další moje závislost, která mi zabírá vzácný volný čas. Princip je, že si moje postava píše s jinými postavami, které píše někdo jiný a vymýšlí spolu děj nebo i celý příběh. Příklad najdeš na mých stránkách s povídkami pod odkazem Het, kam jsem si některé části zkopírovala. Je tam například nádherně romantický příběh Styx a Reguluse, napínavý s Remusem, dobrodružný s Magnusem, nebo smyslný s Asherem.

 

 

 

Příběhy tvoříme ve dvojici (někdy i ve třech nebo více), takže nikdy dopředu nevím, jak bude příběh dál pokračovat. Reaguji až na to, co napíše ten druhý. A to je na tom vzrušující.

 

 

 

Ani netušíš, jak ráda bych co nejdřív. Kapitola je rozepsaná, i když moc toho napsáno ještě není. Neřeknu radši žádný konkrétní termín, ale budu se snažit dopsat ji co nejdřív. ;)