Nachystejte si kapesníčky. Je tu Twist and Shout

název: Twist and Shout

autorky:  gabriel, standbyme

link
FF deník
Fanpolis
Fanlore

trailery: 1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - 7 - 8 - 9 - 10 - 11 - 12
fanart
navazující příběhy

 

A tak za zvuků Elvisovy hudby počíná příběh Deana Winchestera a Castiela Nowaka, který se odehrává v poválečných  a pro společenské poměry přelomových letech. Twist and Shout má rozsah delší novely. Nebylo by to na román, jak jsem byla zvyklá od nejproslulejších fanfikcí v HP fandomu. Na tuhle krátkou plochu se ale autorkám vešla reflexe docela slušného množství dobových fenoménů. Děj se odehrává v reálném nemagickém světě a je rozprostřen mezi léty 1965 až 1981. Kromě již zmíněné nepřehlédnutelné Elvisovi hudby, zjistíte že postavy koukají na Star Trek a významnou roli v příběhu má Vietnamská válka. 

 

Ovšem zejména v krátkosti nastíní vývoj vztahu většinové společnosti k homosexuálům. V polovině šedesátých let je homosexualita pro většinu lidí společensky nepřijatelná nemoc. Následkem jsou větší či menší  ústrky, nutnost utajení a zpřetrhané rodinné vazby. Dočkáte se let, ve kterých se začala gay komunita hlásit o rovná práva. Okrajově se otře o zlatá léta nevázané sexuality, krásné i prokleté sedmdesátky, až po nástup epidemie AIDS na počátku let osmdesátých.  (Na vysvětlenou: Díky dokumentu „Gay Sex in the 70s“ mám prostě pocit, že to byly legendární časy, i když jsem je samozřejmě sama neprožila.:))

 

 

Pro čtenáře nekanonické AU fanfikce je nejlepší, když se hned v počátku pokusí zapomenout, že  byl někdy nějaký kánon, ke kterému se dotyčný příběh vztahoval. Bezpečnější než přistupovat k Twist nad Shout jako k fanfikci na Supernatural, je představit si ho jako návrh scénáře k filmu s Jensem Acklesem a Mishou Collinsem v hlavních rolích. O tom, že dotyčné role byly těm dvěma psány na tělo, tak nějak pochybnosti nemám, o tom, že jsou tyhle postavy totožné s těmi ze seriálu už zdaleka tak přesvědčená nejsem.

 

Castiel bez andělské milosti ztratil cokoli, v čem kdy měl převahu nad Deanem nebo koneckonců nad lidským rodem. Zůstal jen mladý, naivní a samozřejmě pekelně pohledný kluk, který má hodně zvláštní jméno. Vážně mi přišlo divné, že nad tím jménem ani jednou nikdo nepozastaví. S Deanem je to o něco lepší. Stejně jako v kánonu, je to i tady, světácký hejsek, který většinou úspěšně předstírá, že zvládne cokoli, co si zamane. Svou roli alfa samce ovšem rychle zahodí ve jménu „pravé“ lásky.

    

Je zajímavé, že mnozí čtenáři tvrdí, že se Twist and Shout vymyká všem klišé, zatímco jiní ho za klišovitý považují. Jak je to možné? Myslím, že onen rozdíl odvisí od toho, kde hledají paralelu. Vzpomeňte si, jak vypadá v průměrné fanfikční slashové povídce popis sexuální sitace. Znáte to  „počítání na prstech“ - jeden prst, dva prsty, tři prsty. Tak žádné takové matematiky se v Twist and Shout nedočkáte. Na Twist and Shout je zkrátka vidět, že ho psal někdo, kdo své jediné znalosti o sexu, potažmo o životě vůbec, nenabírá jen z četby fanfičních povídek.

Pozor SPOILER! Následující odstavec naznačuje zásadní události a dějové zvraty v příběhu. Proto zvažte, zda ho nechcete přeskočit.
 

Celý ten pohled na originalitu příběhu se ovšem převrátí, pokud ho vyjmete z fanfikčního skleníku. Tehdy si nejspíš uvědomíte, že obsahuje množství motivů, které jste už vícekrát někde četli nebo viděli. Je tu proutník, co nechá kvůli pravé lásce svých záletů. Je tu osudová láska, která se  probouzí už na první pohled a z jejíhož fatálního vlivu se postavy nejsou sto osvobodit. A když po té, co jsou opuštěny milovanou osobou, nepáchají sebevraždu, tak aspoň propadají sebedestruktivnímu jednání. Válečné trauma predestinuje neschopnost vrátit se ke všednímu životu. A nakonec ten milostný příběh končí smrtí hlavní postavy. 

 

Ve skutečnosti je to klišé na klišé. V rychlém sledu jedno střídá druhé. 

 

^{Twist and Shout, fanart od Petite Madame}

 

Nešlo se vyhnout tomu, že jsem k Twist and Shout díky jeho pověsti, přistupovala s určitými očekáváními.   Takže jsem si zhruba co tři odstavce musela opakovat: „A co na tom druzí mají?“ Dospěla jsem k názoru, že Twist and Shout je ten typ nevšedně všedního příběhu se smutným koncem, který staví na dlouhé tradici tragických milostných příběhů od  Pyrama a Thisbé, přes Romea a Julii, po Love Story či Norské dřevo. Je prostě jedním z nich – klasika o  nešťastné lásce mezi destiel fanfikcemi. Všechny takové příběhy staví do značné míry na efektu, při kterém smrt lásku sice utne, ale zároveň ten vážený cit odešle do věčného života namísto toho, aby (tak jako nám ostatním lidem) zevšedněl.

 

 Nejpravděpodobnější reakce čtenáře takové story je, že se buď nechá dojmout a uloží si ji ve své emocionální paměti jako „nezapomenutelný“ nebo ho zavrhne pro nehorázné citové vydírání. Zvlášní na tom je, že si nejsem přesně jistá, která z těch dvou věcí se stala mně? Platí, že minimálně při čtení posledních  tři kapitol jsem citově vydíraná cítila a to jsem si myslela, že se k takovým pocitům nemám sklony utíkat. 

 

 ^{Twist and Shout, fanart od Petite Madame}

 

Je jasné, že máte-li vystavět úspěšně milostný příběh zakončený smrtí musíte čtenáře manipulovat. Trik je v tom manipolovat s ním tak, aby si to nijak výrazně neuvědomoval. Čím to, že jsem zvládla přečíst If You Are Prepared a nechala se ochotně uvrhnout do minimálně dvoutýdenní melancholie aniž bych při tom myslela na to, zda jsem při tom byla či nebyla manipulována, zatímco u Twist and Shout jsem to nedokázala neřešit?

 

Myslím, že je to tím, že  If You Are Prepared jsem mohla po šest dní číst bez vědomí, že se schyluje k nějaké tragedii, číst ji jako krásný a fungující milostný příběh sám o sobě. Teprve sedmý den jsem „oplakala“ její konec. Twist and Shout je proti IYAP jakýmsi způsobem přímý. Mám dojem, že v něm vše směřuje k tomu, aby jste propadali dojetí. Těch pár šťastných kapitol na začátku slouží jen k tomu, aby na ně posléze mohli hlavní postavy s trhavým pocitem v hrudi vzpomínat a naplnit tak Dantova slova o tom, že není nic bolestnějšího než v čase strádání vzpomínat na bývalou radost.

 

Twist and Shout mě přiměl uvědomit si rub pravdy, kterou chvílemi hustím do svého občas trochu přecitlivělého syna, totiž, že je třeba v příběhu napřed přetrpět nějaké peripetie, krize nebo katastrofy, aby se mohla dostavit radostná katarze na konci. Obráceně to totiž také platí. Máš-li na konci čtenáře opravdu zdeptat, musíš mu napřed dát zakusit něco příjemného a pak mu to prostě sebrat. 

 

Au, to vážně bolelo. Ve skutečnosti teď, když to píšu, to stále ještě bolí. Znáte ten tupě pichlavý pocit v hrudníku, někde tam, co se to romanticky nazývá krajina srdeční? Tak ten pocit tam stále je. Z odstupu se dokonce někam vytratil dojem citového vydírání a tak se teď bolest v mém nitru zdá být ... Jak to nazvat? ...  čistá. Ano, čistá.

 

To že se mnou Twist and Shout cosi udělal pozoruji minimálně na tom, že si tu už druhý týden prozpěvuji popěvky od Elvise. Teda, na tom by po tom všem sledování trailerů, kde tahle hudba do omrzení zní, možná ještě nic nebylo. Zarážející ale je, že mi to vlastně ani nevadí, že se tomu ani pořádně nebráním. Přeci … zatraceně … „I can not dig Elvis.“ Já jsem po pravdě vždycky nesnášela Elvise! 

 

Vzhledem k těmto okolnostem, tvářit se cynicky a nad věcí, jakože se mnou Twist and Shout nic neudělalo, by bylo vážně falešné. Au, au!

 

 

Můj poměr k této FF: R jako Respekt