Dyonýsios a Apollón v českém slashi

Věnováno Casiopeji jako poděkování za vše, co stihla vykonat než odešla, a také Lanevře ve víře v to, že nás hned tak neopustí, třebaže se u ní občas zaječí sklony objevují.  

1. Casiopea a Lanevra. Dyonýsios a Apollón v českém slashi

Třebaže je to trochu nespravedlivě zjednodušující, mohla bych zkusit tvrdit, že český HP slash má dvě hlavní výrazné a dosud aktivní postavy – Lanevru a  Casiopeu. Tedy ... měl.  Ještě do nedávna to platilo, dokud Casiopea neodešla. A já tento článek totiž začala psát před víc jak půl rokem, tedy v době, kdy ještě byla aktivní na svých typických stopadesát procent. Někdy tehdy mě napadlo, že v jistém ohledu tyhle dvě osoby, Casiopea a Lanevra, skvělě naplňují dva možné přístupy, s kterými lze přistupovat k psaní FF, potažmo literatury vůbec. 

On to tedy nebyl nápad zrovna  originální, spíše šlo o nápad odvozený z cizí chytré myšlenky. Friedrich Nietzsche ve svém díle „Zrození tragedie z ducha hudby“ uvedl na svět dva pojmy, dva základní umělecké principy, které pojmenoval po dvou řeckých bozích - apollinský a dyonýský princip. Zatímco apollinský princip reprezentuje racionální intelektuální přístup k uměleckým problémům, dyonýské umění je spontání a expresivní. 

Abych se zbavila onoho božského přesahu, budu pro účely fanfiction raději mluvit o přístupu racionálním a intuitivním, při čemž je třeba brát v úvahu, že žádnému psaní nemůže zcela chybět empatický vhled, stejně jako nemůže být zcela prosto logiky. To, zda se nám nějaké konkrétní dílo nebo autor jeví více takový či makový často záleží na tom, s čím ho zrovna srovnáváme. Budeme-li porovnávat právě tyto dvě autorky, a jsem zvědavá, zda se se mnou na tom shodnete, pak připisuji Lanevře přístup racionální a Casiopeji ten intuitivní.

Jsem přesvědčená, že se racionální přístup vyznačují nejen větší mírou racionality, ale také zvýšeným důrazem na dodržování reálií kánonu, případně jeho promýšlené rozvádění, a obecně pak klade větší důraz na fabuli neboli na samotný příběh. Naproti tomu intuitivní přístup je samozřejmě nejen více emoční a sugestivní (lépe řečeno vyznačuje se zvýšenou mírou sugestivnosti emocí, v něm obsazených), ale také větším důrazem na syžet a vůbec styl a způsob psaní. Ona sugestivnost emocí může být samozřejmě sporná, protože tato sugestivnost nemusí stejně spolehlivě fungovat na všechny čtenáře. Také mám dojem, že zatímco autor s racionálním přístupem vytváří charakter postavy spíše tak, že ho promýšlí, autor intuitivní se do něj spíše vciťuje. 

Třebaže nepochybuji, že i Lanevra vkládá do svého příběhu mnoho emocí, a stejně tak věřím, že i Casiopea své příběhy na mnoho způsobů promýšlí (či promýšlela), přesto jsem Lanevřiny kvality vždy viděla spíše v logice příběhu a dodrženém charakteru postav, zatímco ty Casiopeiny spíše v chytlavém slohu a sugestivní emoční lince. 

To, zda jde o pouhou nahodilost nebo tento fakt opravdu reprezentuje dva existující přístupy k psaní FF, si netroufám sama definitivně rozhodnout, nicméně, kromě Lanevry připisuji převažujícně racionální přístup k psaní také D. J. Orlovskému, zatímco ten více intuitivní třeba Alici O´Really nebo Styx.

Což je notabene docela zajímavé, poněvadž třebas jsem přesvědčená, že u Alice i Styx dominují intuitivní kvality jejich textů nad těmi racionálními, kromě toho jsou ty dvě naprosto odlišné.

2. Alice a Styx. Bůh a ďábel v českém slashi

Což si, mám dojem, žádá, třebaže to znamená značnou odbočku od tématu, definovat onu odlišnost. Styxiny příběhy se vyznačují tragickými, někdy přímo krvavými osudy postav, temnými rituály a erotickým dusnem, jež v nich panuje. Svět jejích přestav se mi často zdá jako o dost horší místo než to, ve kterém žijeme. Ty rituály sice moc nemusím, ale ve Styxině podání ... to je ... něco.

O Alici bych zas řekla že nazírá na svět přes poetický závoj mlhy. Její svět je obvykle o dost lepší než ten, ve kterém žijeme. A její popisy sexu jsou spíše oduševnělým, ba mystickým zážitkem spíše než něčím vzrušujícím. To sice moc nemusím, ale v Alicině podání ... ach.
 

Bůh a ďábel nemají v kouzelnickém světě, jak ho známe z Harry Pottera, místo. V něm funguje jen magie a ne vždy jasná pravidla, kterými se řídí. Není tu prostor pro náboženství. Alice i Styx tyto pravidla však porušují. Ďábel a Bůh vejdou do jejich světa, třebaže nepřímo. V Alicině Klíči vystupuje Bůh a v Styxiiných Vyvržencích pekla zase Satan. Aliciny postavy usilují o svou spásu (tedy zejména Snape), u Styx se smiřují se svým zatracením (tedy zejména Snape). Konfrontovat tyto dva přístupy je jako konfrontovat příběh spaseného hříšníka s příběhem padlého anděla. Když čtu Alici mám pocit transcendentálního vytržení jako kdybych se spolu s ní vznášela k nebi, zatímco Styxiny příběhy mě spolu s hlavními hrdiny tak trochu srážejí do pekel. 

I ony dvě skvěle reprezentují dva přístupy k psaní FF, možná spíš dva náhledy na svět, třebaže svět (pouze) fikční, nazvala bych je prostě náhledem optimistickým a pesimistickým. Zatímco jeden se esteticky rochní v temnotě, v druhém spatřuji touhu přínést svým hrdinům spásu a štěstí. Třebaže je každý tak jiný, něco je spojuje, oba jsou romantické a oba přináší mnoho citově vyhraněných situací, což miluji, protože proto ten slash koneckonců čtu. :)

Závěr

Neřekla bych, že je některý z výše zmíněných přístupů ten správný, zatímco druhý špatný. A mým cílem není ani zjednodušeně tvrdit, že každý z nich je stejně dobrý. Jsem totiž přesvědčená, že ideální fanfikční dílo v sobě spojuje jak dostatek logiky a kanoničnosti, tak emoční sugestivnost (bez ohledu na to, zda sugeruje emoce temné či hladivé a katarzní). Spíš se snažím říci to, že dle mého (sebe)pozorování mám některá FF díla v oblibě více pro racionální a jindy zas více pro intuitivní kvality. A už proto mám dojem, že oba přístupy jistou kvalitu reprezentují.