-
Alice O´Really: ... považuji Klíč za společné dílo nás všech ...
17.01.2013 10:38Považuji si za čest na svých stránkách přivívat neobyčejně obyčejného hosta - Alici O´Really. :)
Alice se totiž považuje za "naprosto obyčejného a nezajimavého člověka" na to, aby dělala "interview". :) Nepřímo mě přiměla odpovědět sama sobě na otázku, proč se takový rozhovor pokouším vést? A toto je má odpověď: Kromě otázek, které se mě samotné honí hlavou, je to především pocit, že kolem mě se odehrávají dějiny velice zajimavého fenoménu. Odehrávají a zároveň se hned ztrácí. A já toužím něco z nich zaznamenat a zachovat. Alice, stejně jako další, se stala součastí těchto našich malých dějin. A proto se ji, pokud mám příležitost, prostě musím ptát.
Dopustila jsem se (na dvou místech) drobných úprav v odopovědích, když mi přišlo že tam došlo k nějakému překlepu. Doufám, že jsem nepřestřelila. Také jsem na pár místech pokrátila své otázky. Je neobyčejně trapné, když se tázající vykecává víc než tázaný. Já, jak vidíte, k tomu mám sklony. :)
- Jaká je správná podoba tvé přezdívky? V knize je na obálce napsána verze bez čárky a uvnitř zas s čárkou. Jde o nedopatření nebo záměr?
Správně je s apostrofem. Ale v češtině se běžně neužívá, zřejmě proto byl často vynecháván. Ano, v knize jsou skutečně obě verze – tam, kde apostrof je, to jsem navrhovala a tvořila sama, kde není, je práce ostatních a já nějak neviděla důvod je kvůli takové hlouposti otravovat. Chápu, že to je matoucí – ale to je svým způsobem v pořádku, poměrně často dokážu úspěšně zmást i sama sebe. :)
- Nelze se nezeptat… Jak ses ty dostala k fanfiction a slashi?
Tak na to bude celkem dlouhá odpověď… :) Ale ten vývoj či cestu si pamatuji přesně – začalo to před mnoha lety, kdy jsem objevila autorku Laurell K. Hamilton a její ságu o Anitě Blake. U nás byly přeloženy a vydány zhruba první čtyři díly (nyní jich je myslím už 19, možná víc), přičemž u poslední knihy změnili překladatele a ten naprosto zničil „atmosféru“, nedalo se to číst. Tehdy jsem zapátrala a objevila všechny díly (tehdy jich bylo 16) v originálu. Svět Anity mi natolik učaroval, že jsem se poprvé přinutila číst v angličtině. :)
Jen ve zkratce, jde o fantasy v současnosti, kdy spolu s lidmi žijí, mají zákonná práva upíři, vlkodlaci, zombie, mágové atd. A právě zde, poprvé v literatuře, jsem si přečetla o homosexuálním vztahu; začalo to klasicky vzdáleným němým obdivováním, které mě nějak hluboce oslovilo, a já zjistila, že tomu dotyčnému zběsile držím palce, aby objekt své lásky získal. :)
Po dočtení všech 16-ti dostupných dílů jsem začala zoufale pátrat po čemkoliv, co mi ukrátí čekání na 17. díl a „klasicky“ objevila Twillight. ;-) Přečetla jsem všech pět dílů (pokud někdo neví, skutečně jich mělo být 5, přičemž ten poslední je podle mého naprosto nejlepší, je to takový „přepis“ prvního dílu, ale z pohledu Edwarda. Bohužel to Stephanii kdosi ukradl a zveřejnil všech prvních dvanáct kapitol (díky tomu jsem měla možnost si je přečíst), ovšem Stephanii to zcela pochopitelně nesmírně zklamalo, tehdy prohlásila, že za takové situace s pátým dílem končí. K velké škodě nás fanoušků. Nezbývá než doufat, že ta trpkost ze zrady „přítele“ jednou odezní a Stephanie skutečně pátý díl dopíše.
Ale zpět, po přelouskání téhle další „wampire-love“ ságy, jsem opět hledala dál, nyní již konkrétně homosexuální tématiku; naprosto neznalá, nečekala jsem, že bych vůbec mohla cokoliv objevit… A našla jsem :) ohromný, nekonečný svět slashe, fanfiction, který mi doslova vyrazil dech, jako bych objevila úplně nový vesmír. :) Podotýkám, že vesmír, který si mé srdce získal první vteřinou. :) To byla „cesta“ ke slashi.
Fanfiktion jsem četla, ale velmi dlouhou dobu mě ani nenapadlo, že bych ho mohla psát, bylo to nepředstavitelné, jakési „svaté území“, kam obyčejný smrtelník jako já může pouze zbožně vzhlížet. :) Přesto jsem ho nakonec psát začala. Ale je to především jedinečná zásluha sax (skvělá autorka, k nalezení na stránkách sax-say), že jsem se nakonec odhodlala ho začít zveřejňovat. A stejně jedinečná zásluha, že jsem to během psaní a zveřejňování nevzdala, patří jedné úžasné, mně nesmírně blízké dušičce, která se zničehonic odkudsi objevila a byla mi nesmírnou oporou.
A pochopitelně také vám, všem čtenářům. Váš počet, vaše přízeň… nepojmenovatelné. Ani má slovní zásoba na to nestačí :)
- Máš některou ze svých povídek raději než ty ostatní, případně proč to tak je?
Musím se přiznat, že své výtvory nečtu. :) Každý jsem napsala v jiném období, pod vlivem aktuální situace, každý je bezesporu čistým útěkem od reality, která by bez takových úniků do fantazie byla k neunesení. A při čtení se mi ona realita vybavuje. To je první důvod.
Druhý je mnohem prozaičtější . :) Kdykoliv se podívám do některého ze svých příběhů, kousek přečtu… a v hrůze prchám, zděšená, jak jsem mohla stvořit něco tak hloupého, naivního, kde se probůh ve mně vzala ta nehorázná drzost vyjít s tím ven?! :)
Ale zpět ke tvé otázce. Každá povídka má pro mě osobní hodnotu, každá vyjadřuje něco jiného, něco, co bylo / je mou součástí; srovnávala bych nesrovnatelné. Přesto, Elysejský klíč se „trochu“ vymyká, ale čistě z toho důvodu, že byl tvořen, přetvářen, měněn všemi, kterých se vnitřně „dotkl“, v dobrém i ve zlém; ten jediný skutečně nepovažuji za „své“ dílo – je protkaný všemi, kdo jím prošli, kdo se k němu vyjádřili, kdo k němu něco stvořili, kdo do něj vložili část své lásky… A takových bylo mnoho. Velmi mnoho. Dnes považuji Klíč za společné dílo nás všech desítek / stovek? :), které ho vpustily do svého života. Vím, že to ostatní vidět nemohou, ale já si pamatuji (doufám) každého, kdo do něj vložil svůj střípek a stal se tak jeho součástí.
Takže, Klíč se vymyká. Nepovažuji ho za své dílo, spíš jako bych zasadila semínko a každý „kolemjdoucí“ tu ho zalil, tu ozářil sluncem, tu přistřihl nepatřičnou větvičku rostoucí rostlinky, aby ji vyladil – a s tímto stavem jsem absolutně spokojená. A ne, ani ten jsem sama ještě nečetla (v celku, samozřejmě :) ).
Shrnuto – ne, nemám žádný svůj výtvor raději; každý má své místo. :)
- Zdá se mi, že tvé originální příběhy v sobě mají víc realistických motivů, zatímco Elysejský klíč je více „sen“. Je to jen můj pocit? Přišlo ti jednodušší psaní originálních příběhů nebo těch spadajících do nějakého fandomu? V čem je to jiné?
Jak už jsem psala výše, s originálními příběhy jsem začínala; byl to jen takový pokus, přičemž zcela první povídka, Cesta, nevážná a humorná pohádka, byla ve skutečnosti jakýsi dárek pro mnou velmi ceněného autora. Jednodušší byly snad pouze v tom, že dohledávání reálií bylo na netu mnohem snadnější. :)
Realistické jsou. A ačkoliv se dodnes setkávám s názory, že něco takového se stát nemohlo, stále si budu stát na svém – každá z těch tří je inspirovaná skutečnou událostí, více méně mou vlastní, a mnoho z popsaných událostí se skutečně odehrálo, buď mně samotné, nebo jsem toho byla přímým svědkem.
Ale psaní Klíče mi dávalo pocit, že tohle je má půda, sem patřím. Fantasy prvky, magie, reálný svět viděný jinýma očima – a naprosto žádná omezení, svazující hranice toho, co je považováno za jedinou skutečnou realitu. Jako bych zjistila, že mám křídla a co víc, dokonce je mohu použít a letět. :)
- Do jaké míry vnímáš Klíč jako osobní příběh? Máš pocit, že obsahuje v něčem tvůj náhled na svět nebo řekněme tvé životní krédo?
Nečekaně těžká otázka… ;-)
Ale asi nejlépe začít… od začátku? :)
Severus, takový, jakého ho stvořila JKR, byl pro mě od prvních okamžiků něčím naprosto výjimečným, zažral se mi pod kůži; nešlo nevidět, kolik společného s ním mám. Jako bych místy četla vlastní životopis, včetně epitafu. A jeho smrt, jakou mu přiřknula JKR, tak zbytečná, ponižující, včetně absence jeho obrazu v ředitelně a nikdy neočištěného jména…
Tak trochu má osobní vzpoura. :) Měla jsem intenzivní pocit, že pokud dokážu „zachránit“ jeho, i můj život má naději na jiný konec. :) Každopádně – za pokus to stálo. A on si to zasloužil.
Ano, v Klíči je obsaženo mnoho z mého pohledu na svět, chceš-li i jakési životní krédo; ale zde si dovolím zdůraznit a vyzdvihnout, že jsem použila mnoho myšlenek a rad, které byly během uplynulých let uděleny mně moudrými lidmi, mými anděly – a tohle byl způsob, jak onu pomoc a rady poslat dál, těm, kteří hledají, ptají se a nevidí cestu dál. Kdyby nic jiného, za tohle napsání Klíče stálo.
- Tohle je asi hodně osobní… Jsi věřící? Či raději, považuješ se za věřící? Neodolám nutkání se zeptat, jak se s vírou srovnává psaní příběhů s homosexuální tématikou? Například katolická církev homosexualitu sice neodsuzuje, ale její sexuální praxi už ano. Jistě je ale mnoho věřících, kteří tento postoj nesdílí. :)
Vůbec to není osobní. :) Kdybych se za víru styděla, neměla bych podle mého tu čest sama sebe považovat za věřící.
Ano, věřící jsem. Jsem v dospělosti pokřtěná katolička, ale pohybovala jsem se mezi mnoha „odvětvími“ víry. Můj nejlepší přítel ze studentských let byl mormon, mnoho přátel jsem našla mezi Adventisty sedmého dne, vedla jsem dlouhé debaty s Jehovisty, jediný kněz, u kterého jsem se kdy zpovídala, byl salesián, a mohla bych pokračovat ještě dlouho. :)
Věřím. V dobro, v rovnováhu, věřím, že jsou vyšší bytosti, které nás chrání a vedou, když je požádáme. Odmítám fanatismus, honosné kostely a modly, nenávist mezi různými náboženstvími, odmítám vizi „pekla pro zatracené“ – přijde mi odporující všemu, co o všechny milujícím a všeodpouštějícím Bohu káží.
Mám svou vlastní víru a té se držím; přesto si ráda poslechnu i názory druhých.
Ano, homosexualitu mnohá náboženství zavrhují. Ale Bůh je láska v každé z jejích mnoha odstínů, On je pochopení, porozumění; a On nesoudí – to my sami. :)
Jen pro zajímavost – při mém posledním nedávném rozhovoru s knězem jsme „řešili“, co nejdůležitějšího má dát rodič svému dítěti. On řekl: „Svobodu.“ Souhlasím. Ale – pokud své dítě nejdřív nenaučím, jak se svobodou nakládat a jen tak ho svobodně vypustím do světa, je to podle mého ta nejrychlejší cesta ke zkáze a ztracení sama sebe.
Následující otázku rozdělím raději na části:
- V Klíči nikdy postavy neřeší svou sexuální orientaci. Nejen, že o ní sami nepřemýšlí, ale nikdy je třeba ani nenapadne možnost, že by je ten druhý mohl odmítnout, protože jeho zájmy se tímto směrem neubírají. Odehrává se Elysejský klíč ve světě, kde věci jako pohlaví (věk a postavení) nehrají roli? Nebo ses třeba chtěla v příběhu vyhnout klišovitému řešení dilemat „zda je můj idol také gay“?
Zde je odpověď snadná. Bohužel si momentálně nevybavím, který anglický autor FF tohle vysvětlení použil, ale zcela se s ním ztotožňuji – jak by se mohla společnost, kde je naprosto běžnou součástí třeba Mnoholičný lektvar, zajímat o sexuální orientaci? Když každý ve vteřině může být kýmkoliv jiným? :) Podle mého by bylo jen přirozené, že za takových podmínek se orientace skutečně neřeší. Stejně jako věk a postavení.
Ale i druhá část tvé otázky je pravdivá – ano, chtěla jsem se vyhnout tomu tisíckrát probranému tématu; navíc jsem to sama řešila v originálních povídkách a tentokrát jsem se chtěla soustředit na jiné věci. :)
- Tvá povídka „Cesta“ mě ponouká se zeptat, zda věříš tomu, že osoba, která o sobě smýšlí a jedná jako heterosexuál, může své chování i cítění změnit, nebo nakolik si myslíš, že v sobě lidé ve skutečnosti skrývají bisexualitu? :)
Nevěřím. Vím to. :) Tento příběh JE podle skutečné události (lehce upravené, pochopitelně. Především konec – bohužel). A není jediný, v mé blízkosti k tomu došlo také. Stejně tak vím o dalším případu, zcela identickém.
A ano, podle jistého amerického výzkumu došli vědci k závěru, že dokonce 80% světové populace je bisexuální. Ovšem drtivá většina si to nikdy ani nepřizná, pod tlakem zákonů své země, společenských předsudků, rodinnému zázemí, „předurčenosti“ správného chování. Smutné; velmi smutné.
- V Elysejském klíči také nikoho nepohorší, tedy s výjimkou Siriuse, když má učitel vztah s žákem. Zase se ptám, zda se domníváš, že v něm po téhle stránce panují liberálnější nebo prostě jiné normy než ve zbytku britského království? A můj nedávno vydaný příspěvek o chanu mě ponouká zeptat se, jaký je obecně tvůj postoj k otázce vztahu starší osoby s nezletilou?
V lásce a válce je povoleno vše. :) Ale ne, měla jsem tu několik důvodů, proč to neřešit – opět to bylo již mnohokrát probráno v jiných příbězích, pak tu je opět má představa mnohem liberálnější situace v magickém světě – zase je tu tolik elixírů, které mohou změnit věk, takže jak by mohli něco takového brát jako pohoršující? Vztah učitel/žák je trochu jiná věc, tu jsem vynechala z prvně uvedeného důvodu; to již důkladně a jistě i mnohem lépe rozebrali jiní autoři.
Vztah starší osoby s nezletilou – přičemž se pochopitelně nejedná o dítě! Což Harry ve svých 16-ti letech jistě nebyl – vnímám jako přirozenou součást i našeho života. Pokud si ti dva lidé mají navzájem co nabídnout, najdou společnou řeč, vzájemně si vyhovují a pochopitelně je pojí ona nevyzpytatelná láska, pak je podle mého věk naprosto zanedbatelný a není důvod ho řešit.
- Tvůj názor, přišel Harry někdy na to, že ten převlečený Snape byl ve skutečnosti Sirius? :)
Nepřišel. :) Jak jednou řekl Severus, některé pravdy mají pro dobro všech zůstat skryté.
- Existuje nějaká inspirace pro tvoji verzi nitrobrany v EK - pro možnost tvořit vlastní světy ve své mysli, sály vědomí se vzpomínkami nebo možnost vnímat věci prostřednictvím druhé osoby? A považuješ ono společné sdílení myslí také za cestu, jak se hlavní hrdinové mohou poznat intenzivněji a důvěrněji?
Inspirací mi byli vlastně všichni snílkové světa. :) Včetně mé maličkosti. Copak si netvoříme vlastní světy? Sál vědomí je jen název pro náš duchovní život či fantazii.
Ano, společné sdílení mysli považuji za nesmírně intenzivní propojení – a ohledně Severuse to byla (dle mého) jediná možnost, jak ho mohl Harry skutečně poznat; takového, kým opravdu je, pod všemi svými maskami.
- A já neodolám… Jaký je tvůj nejoblíbenější slashový příběh? A netrvám příliš na tom, že musíš jmenovat jen jeden.:)
Pokud tedy vynechám pravděpodobně málo známou Anitu Blake, která má jednoznačné prvenství snad ve všem, pak Kámen manželství :), stejně tak Cambiare Podentes a vše od Tiry Nog, kde prvenství drží Nocturno a Nick in time. Poté od Lomonaaeren (HP/DM/SS) Kinder, Kindler, Kindlier, úchvatná věc, která mne pohltila :). Trochu méně, ale stále úžasná je její další povídka Their Phoenix (také HP/DM/SS).
Tím je myslím zjevné, že žádné jiné ff kromě HP nečtu… :)
- Je nějaká šance, že ještě něco napíšeš? :)
No ano, šance je. O Vánocích jsem začala psát pokračování Klíče. Stejně tak mám v hlavě další dva příběhy, které bych chtěla napsat. Ale svět se zbláznil, od loňského roku na mě padá jedna katastrofa za druhou :-D a letošek evidentně pokračuje ve stejném duchu. Na psaní nezbývá čas ani energie. A pak – vše se mění, i já, tím i má tvorba. Možná zmíněné příběhy dopíšu; ale naprosto upřímně, zda je zveřejním, netuším. Ráda bych se vrátila na „počátek“, kdy jsem psala svobodně a pro sebe, bez ohledu na následné případné zklamání čtenářů.
Nic ve zlém (a v žádném případě se to netýká jakékoliv negativní reakce), ale Klíč je a zůstane jen jeden, ty další budou jiné a já opravdu nevím, zda bych čtenáře „neranila“. Uvidím :)
Děkuji ti, snad tě mé odpovědi nezklamaly :)
Alice
To určitě nezklamaly ...
—————
Diskusní téma: Alice O´Really: "... považuji Klíč za společné dílo nás všech ... "
—————
—————
—————
—————
—————
—————
—————
—————
—————
—————
—————
—————
—————
—————
—————
—————
—————
—————
—————
—————
—————
—————
—————
—————
—————
—————
—————
—————
—————
—————
—————
