Datum: 08.01.2013
Vložil: belldandy
3. Pořád musím přemýšlet nad tím, jestli bychom se aspoň my dvě shodly na tom, které věci jsou pro nás ty „nepřijatelné“. Nějak hodně věřím tomu, že by tam bylo hodně společných shodných ploch, ale zároveň je mi jasné, že ani mezi námi dvěma nemůže být ta shoda úplná. :) Co teprve zapojí-li se lidí víc.
Viz. právě to Cambiare. V mých očích dopadne otroctví na Harryho v Cambiare jako přírodní katastrofa – řekněme jako zemětřesení na Španělsko. Hlavním hrdinům ale ponechává alespoň svobodu myšlení. Proto mají toliko volbu, jak se k tomu stavu postaví. Asi mám pocit, že Cambiare je právě o tom, že se spolu naučí žít jako sobě rovní navzdory vnějším podmínkám. Kdyby autorka na poslední chvíli otroctví nad nimi zrušila, mám podezření, že by to mi přišlo trochu „slaboduché a neuspokojivé“. Z druhé strany tam Hermiona v promluvách k Harrymu měla chvíli, kdy ve svých tvrzeních, překročila mez mé čtenářské únosnosti, když mi sugerovala, že je normální a přijatelné něco, co sama za normální a přijatelné nepovažuji. Nejraději bych ji v tu chvíli vzala paličkou po hlavě .. :) Neboli, já mám problematické body prostě trochu někde jinde.
To třeba v Poutu krve (přeložila Adelaine), je postavám v rámci jejich pouta předepsána právě ztráta nezávislosti smýšlení a svých pocitů (což mi přijde horší). Tam jsem na konci měla docela chuť, aby jim autorka situaci ještě zesložitila tím, že jim onu svobodu smýšlení zase vrátí. A ona nic ... :)
Každopádně v tom či onom směru. Nejde –li jinak, nezbývá než se shodnou alespoň na tom, že se neshodneme. :) Doufám, že přesto můžeme koexistovat. :)
